29. březen - Polenská vražda Anežky Hrůzové, brutální, dodnes neobjasněný zločin

Kdo to byl, se neví dodnes. Při zmanipulovaném procesu byl odsouzen prostoduchý Žid Leopold Hilsner. Aféra spojená s pověrou o rituální vraždě a vlně antisemitismu dostala název po svém hlavním aktérovi „hilsneriáda“.

Anežka Hrůzová se narodila 16. dubna 1879 v obci Věžnička (Malá Věžnice). Mladá dívka římskokatolického vyznání se však svých dvacátých narozenin nedožila, jelikož ji někdo v blízkosti obce Polná zavraždil. Násilná smrt, která se udála v předvečer křesťanských velikonoc i židovského svátku Pesach, proslavila malé útulné městečko po celé monarchii i velké části Evropy. Odlišné svátky a ještě odlišnější pohled na brutální kriminální čin. Vražda na dlouhou dobu poznamenala život místních obyvatel a hilsneriáda byla jedním z největších projevů protižidovských postojů v 19. století.

29. března 1899, na Škaredou středu, se Anežka vydala v podvečer z Polné, kde se učila šít, jako každý den domů do Věžničky po pěšině na okraji lesa Březina. Zde bylo také v hustém mlází její tělo nalezeno na Bílou sobotu, 1. dubna. Při ohledání bylo konstatováno, že ji vrah uhodil holí či kamenem do hlavy, poté přiškrtil provazem a poranil na hrdle nožem, což bylo označeno jako podříznutí. Oblečení měla sice roztrhané, ale známky znásilnění nebyly shledány. Na místě byla nalezena krev, ale mnoho stop bylo patrně zničeno během vyšetřování. Důležité bylo konstatování při soudní pitvě, že stopy na místě vraždy nalezené krve neodpovídají množství krve, kterou by u zdravého člověka očekávali. A rázem zde byl účel vraždy. Zabili nevinnou křesťanskou dívku, aby jí „zakošerovali“. Sice zpočátku příšerné a strašlivé, ale brzy tomu začali lidé věřit. Podle mnohokrát vyvrácené, ale stejně tak často oživované pověry používali židé k zadělávání svátečního pečiva křesťanskou krev, nejlépe z neposkvrněné panny.

Patrně nejdiskutovanější justiční omyl, který spustil skandální antisemitskou vlnu, při níž byli Židé označováni za odporné nelidské bytosti. První soud se konal v Kutné Hoře od 12. do 16. září roku 1899 za obrovského zájmu médií i publika. Dvaadvacetiletý pologramotný Leopold Hilsner, příslušník místního ghetta, který se neuměl účinně bránit, byl snadným terčem, a tak byl brzy odsouzen k trestu smrti oběšením na základě nepřímých důkazů. O rok později se soudilo v Písku, jelikož profesor Pražské university Tomáš Garrigue Masaryk s podporou židovských přátel dokázal revizi procesu. Nechtěl si totiž připustit, že inteligentní národ může uvěřit spáchání židovské rituální vraždy. Sice to pro něho znamenalo těžké období, jelikož se stal za svůj postoj vyvržencem národa a byl označován za židovského zaprodance, který byl uplacen. Dostával také mnoho anonymních dopisů.

Známý je například popěvek:

Masaryčku! Masaryčku! Máš velmi úlisnou hubičku,
myslím, že jsi dostal od židáčků pár tisíc na ručičku. 
Zasloužil bys, Masaryčku, jít s Hilsnerem na houpačku.

Začalo štvaní proti Židům a lidé vymýšleli mimo jiné i pořekadla:

Nekupujte u Židů – kafe, cukr, mouku – zabili nám Anežku, modrookou holku.

V druhém procesu byl Hilsner odsouzen opět k trestu smrti, který byl ale na návrh ministra spravedlnosti od císaře Františka Josefa v roce 1901 změněn na doživotí. V březnu 1918 byl odsouzený propuštěn císařskou milostí Karla I. na svobodu. Leopold Hilsner žil následně pod cizím jménem (Heller) převážně ve Vídni ještě deset let než zemřel na nemoc, kterou si patrně přinesl z vězení. Pochován je na vídeňském centrálním hřbitově.

Co a proč se vlastně stalo? Kdo to byl a kdo Anežce ublížil. Řada otázek i odpovědí, nepřímá svědectví, soudní znalci, obhájce, žalobce a soudce. A především veřejné mínění. Brzy totiž nebylo síly, která by ho dokázala změnit. Naopak se na antisemitské vlně, která zasáhla všechny vrstvy obyvatelstva včetně inteligence, začali zviditelňovat někteří politici, novináři i křesťanská církev. Nikdo nebral nebo spíše nechtěl brát v potaz výskyt neznámého tuláka, kterého místní v okolí viděli. Místo toho soud připustil důkazy, že lidé poznali Hilsnera na vzdálenost 800 kroků, rozeznali jeho oblečení a podobně.

Dva mladí lidé, kteří se možná ani neznali, ale jejichž jména budou navždy vyslovována společně.

Jedná se sice o jeden z nejznámějších kriminálních činů naší minulosti, ale moc se toho o něm neví. Kdo tedy vraždil, zda to byl Hilsner nebo bratr Anežky (na smrtelné posteli se měl snad přiznat), její matka, nějaký tulák či někdo jiný, se asi již nedozvíme.

Ve starobylé Polné, v srdci Vysočiny, se však na dávný zločin nezapomnělo. Květinami uctívaný pomníček na místě nálezu těla, udržovaný symbolický hrob Anežky Hrůzové ohraničený kameny a s dřevěným křížem i svatý obrázek na blízkém stromě. Místo vraždy, ale také hrob Anežky Hrůzové za kostelem svaté Barbory se bohužel občas stávají oblíbeným místem připomínkových akcí radikálů, antisemitů a neonacistů, kteří například uspořádali výlet s názvem "Po stopách Anežky Hrůzové".