Nedávno ukončil prezident Čínské lidové republiky Si Ťin-pching návštěvu v ČR, rozloučení proběhlo se stejnou pompou, jako přivítání. Bylo by nefér nepřipomenout, že pompézní oslavy takové návštěvy jsou běžné i v jiných zemích.
Memoranda o memorandech a nová zahraniční politika.
Estráda přinesla (mimo jiné) několik dohod s příslibem, že se nějak dohodneme. Přinesla příslib investic do firem, které z velké části nejsou české a v neposlední řadě rozpaky nad českou zahraniční politikou, za níž pan prezident Zeman obětavě převzal zodpovědnost z beder vlády na bedra vlastní. Premiér Sobotka jistě ocenil, že se nemusel zdržovat setkáním s čínským prezidentem, s klidným svědomím, že (dle slov Miloše Zemana) „jsme se konečně stali nezávislou zemí a sami formulujeme naší zahraniční politiku.“
Pocit smradu na vlastním písečku.
Vítání i nevítání s sebou přineslo také absurdní situace, kdy Policie ČR uzavřela nemalou část Prahy, na základě bianco povolení pražského magistrátu – k uzavírkám komunikací mohlo prakticky dojít kdykoli „dle požadavků Policie ČR“. Policie se pak úkolu zhostila způsobem, kdy klaka s rudými vlajkami byla několikrát upřednostněna ve svobodném projevu vůle vítat a to do takové míry, že si to „rudí“ vysvětlili jako oficiální svolení k nejen neverbálním útokům na „nevítače“ (ono praštit si oponenta tyčí po hlavě, ba dokonce pod laskavým dohledem uniformovaného policisty, tomu je těžko odolat). Pozitivní na tom smradu je, že se český policajt naučil rozlišovat čínskou vlajku od tibetské (s hlubokou omluvou všem policistům, kteří svoji práci konají tak, jak mají). Zamezení přístupu opozičním politikům na Hradčanské náměstí, je nejspíš onou cestou, kterou se pan prezident Zeman jezdí do Číny učit, tedy cestou ke stabilizaci společnosti.
Znovunalezený pocit touhy po svobodě.
Protesty, respektive připomínky toho bolavějšího na čínské politice, byly de facto zakázány, nebo přinejmenším omezeny. To ovšem zjevně přineslo opačný efekt – návrat touhy po svobodě, kterou z České republiky po více než čtvrtstoletí, znovu pocítil celý svět. To, že Miloš Zeman není Česká republika, zaznamenal nejen čínský disent. České protesty navíc zřejmě přispěly (alespoň do určité míry) k propuštění rodin disidentů – blogerů Bei Fenga a Chang Pinga. Na Pražský hrad pak aktivisté v noci promítali pozapomenutá hesla, včetně „pravdy a lásky“.
Přesně z těchto důvodů bychom představitele i totalitních režimů mohli a snad měli zvát na návštěvy, ideálně bez zbytečné podlézavosti a uslintané servility, bez onoho smradu na vlastním písečku. Už pro ten znovunalezený pocit touhy po svobodě, znovunalezené vědomí její nutnosti – děkujeme za návštěvu, pane Si a někdy zase na shledanou!
Opatrujte se :-)
