Vytvořit si a obhájit vlastní názor, to by se podle výzkumu PAQ Research měly naučit děti ve školách. Dokáží to školy? Nechceme od nich příliš? A nezapomínáme při tom všem na něco?
Podle sociologického výzkumu agentury PAQ Research očekávají téměř dvě třetiny (63 %) rodičů od základní školy, že se tam jejich děti naučí vytvořit si vlastní názor a obhájit jej v diskusi.
Rovnou řeknu, že mi to svým způsobem připadá jako protimluv. Naše školy většinou dělají pravý opak. Snaží se vlastní názory potlačovat a napasovat všechny děti do jedné šablony.
To ale ve skutečnosti není to podstatné.
Spíše si položme otázku, co znamená mít vlastní názor. A zda-li to doopravdy chceme dětem umožnit.
Mít vlastní názor obvykle znamená prosadit se na úkor ostatních, vybojovat si lepší pozici, vyhrát, převálcovat druhé. Důraz je přitom právě na to "bojovat" a "na úkor ostatních".
Namísto dohody a spolupráce se učíme dosahovat svých cílů prostřednictvím moci, snažíme se ovládat ostatní, přimět je, aby dělali to, co chceme my.
Škola obvykle funguje právě na tomto principu. Žáci a studenti jsou v podřízené pozici, rozhodují o nich učitelé. Jsou to oni, kdo určují, co se bude probírat, ale v konečném důsledku i to, co si mají děti myslet.
A. S. Neil, filozof a skvělý pedagog, zakladatel svobodné školy Summerhill, ukázal, v jakém kruhu se točíme: "Všechny vzdělávací systémy na světě se snaží formovat děti k obrazu dospělých a děti pak zase stejně formují své potomky."
Škola ale nedělá v tomto směru nic neobvyklého, protože tak funguje celá naše společnost.
Kdo za to může?
Bylo by ale příliš jednoduché teď ukázat prstem na viníky, na vlády nebo zlé korporace, které bývají ztělesněním boje o moc. To jsou však jen symptomy celého problému.
Začít musíme u sebe.
Ve zmiňovaném výzkumu mě v této souvislosti zaujalo ještě jiné číslo, které celou věc staví do jiného světla. Pro 45 procent rodičů je důležité, aby škola u žáků vypěstovala úctu a respekt ke starším a zkušenějším, k těm, kteří by pro ně měli být autoritami.
Dokonce je to třetí nejčastější požadavek, který rodiče uváděli ve výzkumu na prvním místě, tj. jeho význam je naprosto stěžejní, důležitější než jiná očekávání, pro minimálně 10 procent oslovených rodičů.
Svým způsobem je to pravý opak toho, že by měl mít někdo vlastní názor. Děti by měly dělat především to, co říká autorita.
Nechápejte mě špatně. Nemám nic proti autoritám, které si člověk vybere, protože jej inspirují nebo jsou pro něho vzorem, ke kterému se vztahují. Nejsme ale ty autority, ke kterým by děti měly chovat úctu a respekt, v tomto případě my sami, tedy jejich rodiče?
A proto si myslím, že bychom měli začít u sebe.
Na začátek navrhuji malou úvahu. Pojďme si každý pro sebe zkusit říct, jakou budoucnost bychom chtěli pro své děti.
Opřete se do toho, nic není zakázané. Kašlete teď chvíli na všeobecně zaběhnuté normy.
Pokud má být odpovědí úspěch, i ten může mít mnoho podob.
Mohl by to být také třeba svět, ve kterém se budou vaše děti moct naplno realizovat a dělat to, co je baví.
A mohl by tou odpovědí být jednoduše šťastný život?
Mohly by školy k něčemu takovému přispívat?
Než řeknete, že to se školami nesouvisí, řeknu vám, co odpověděl A. S. Neil na otázku, co má být výsledkem vzdělávání v jeho škole. Řekl, že jeho jediný cíl jsou šťastní dospělí.
Pokud zůstaneme ustrnutí v tom, že škola má vychovávat lidi v přesvědčení, že se mají připravit na "zlo tam venku", připravujeme děti na pravý opak toho, co si většinou při vyslovení "šťastný život" představujeme.
Jeden z diskutujících ve svém komentáři pod článkem k výzkumu uvedl, a není v tom výjimka, že bychom měli ve školách "připravovat děti i na to, že v reálném dospělém životě budou denně objektem šikany svých nadřízených či spolupracovníků."
Pohlédněme do jeho úvahy hlouběji. Máme tu předpoklad, že svět kolem je špatný a že se na každodenní boj musí děti dobře připravit.
Chceme tak po škole, aby děti připravovala na svět, který se nám nelíbí, ale současně jej tímto postojem znovu a znovu vytváříme.
"Výsledkem je," jak říká A.S. Neil, "velmi nemocný svět plný zločinu, nenávisti a válek. Tak se tu stále točíme dokola v bludném kruhu a miliony dětí žijí nešťastné a v neustálém duševním i tělesném napětí."
To je svět, který je často na hony vzdálený světu, který jsme si vysnili.
Domnívám se, že výsledkem přesvědčení, že musíme připravovat děti na život ve světě šikany a zlých nadřízených a spolupracovníků, není výchova bojovníků a budoucích hrdinů, ale naopak budoucích obětí. Obětí systému, který je nutí neustále se potýkat s těmi, kdo jim ubližují a kdo se je snaží všelijak využít.
Tedy, za mě, až se příště budeme ptát, co má škola naučit naše děti, ptejme se nejdřív, jaký svět pro ně vlastně chceme. Dodá nám to sílu a potřebnou odvahu, abychom umožnili dětem tento svět pro sebe vytvořit. Bez ohledu na školu.
