„Proč nejdete bojovat za svou vlast? Proč se nevrátíte do Sýrie a nesnažíte se ji osvobodit a pak ji postavit na nohy?“
Takhle nějak se ptala syrského válečného uprchlíka Salaheddina Farho účastnice diskuse, která probíhala v rámci festivalu Jeden svět.
Otázka zazněla příznačně v samotném závěru diskuse. Musela přijít, aby podtrhla naše morální povýšení nad zbytkem světa. Salaheddin se s ní vypořádal poměrně logicky a asi i dle očekávání. Prohlásil, že nechce vstoupit do armády, protože neví, která strana je ta správná. Jak má vědět, na které straně stojí dobro pro jeho zemi? A hlavně, co takovým hrdinstvím vydobude pro svou rodinu a přátele? Co když vstoupí do armády a pak bude muset bojovat proti svým bratrancům? A vůbec, když se vrátí do Sýrie, s vysokou pravděpodobností zemře, protože on si nejspíš svou armádu nevybere. Oni si vyberou jeho a pošlou jej bojovat. Zemřít.
Sdílím jeho přesvědčení. Ani já bych nešel padnout za svou vlast. Vy byste šli válčit pod praporem vůdců, kteří zrovna drží kormidlo a rozhodli se, že musíte hájit jejich pravdu? Za co bych měl jít válčit? Za nekončící záplavu afér valících se z médií, korupci a transfery veřejných peněz na soukromé účty politiků dějící se každým dnem před našima očima? A co tepráv v Sýrii, tam bude motivace určitě mnohem lepší. Berete Asada nebo Islámský stát? Nebo založíte místní domobranu a diktátora i islámské fanatiky seřežete na hromádku?
Pokud tvrdíte, že na místě Salaheddina byste neváhali ani minutu a za svou vlast byste se odhodlaně byli, tak nejspíš kecáte. Pouze 30 % Čechů by se dobrovolně přihlásilo k účasti na obraně ČR, kdyby se naše země ocitla ve vojenském ohrožení. Tak hovoří čísla z průzkumu, který na toto téma udělalo v říjnu minulého roku CVVM. Je to hodně nebo málo? Pokud se vám to zdá dost, tak vězte, že při detailním pohledu pouhých 8 % se svou odpovědí neváhalo a řeklo, že by se „rozhodně přihlásilo“. Dalších 22 % už mělo vlažnější postoj („spíše by se přihlásil“). A zbylá část? 25 % by do toho spíše nešla, 31 % rozhodně ne, 14 % se odpovědi raději vyhnulo. A vojenské ohrožení ze strany jiného státu, se kterým operuje otázka, je asi také něco jiného než občanská válka táhnoucí se v Sýrii a vlastně i celém tamním regionu.
Tak jakým právem chceme říkat jiným lidem, co mají dělat a jak by se měli zachovat v ohrožení svého života a života jejich blízkých? To, že to říkají Orbán a Waszczykowski (polský ministr zahraničí), ještě neznamená, že by nám šli po vzoru velkých antických vojevůdců v čele svého vojska příkladem.
Jsem rád, že žiji v Evropě. Jsem rád, že nestojím před volbou života a smrti. Jsem rád, že mohu svobodně diskutovat o příčinách aktuální krize a vyhlížet řešení, jak z toho ven, i když si recept na tak složitou problematiku vůbec netroufám nabízet. Rozhodně ale nebudu říkat jiným lidem, aby šli bojovat za svou vlast. Spíše otočme prst proti sobě a ptejme se našich politiků, proč nechali situaci zajít tak daleko a jak to, že ji nemají pod kontrolou?
----------------------------------------------------------------------
Dodávám, že diskuse k tématu uprchlíků proběhla 6. dubna ve Znojmě, kde se promítal film Amal o osudu syrské uprchlické rodiny v Sýrii. Diskuse se zúčastnil také Tomáš Lindner z Respektu a radní městečka Retz Martin Pichelhofer. Rakouský Retz s jeho čtyřmi tisíci obyvateli leží kousek od Znojma a právě tady přijali nedávno skupinu pětadvaceti syrských uprchlíků.
