Povinné dílny nebo branná výchova? Oboje je jen další ukázka naprosté bezradnosti centrálních plánovačů. Dost možná je to také předsmrtná křeč veřejného školství. Cesta ven je přitom poměrně jednoduchá...
Povinné školní dílny jako cesta k lepším zítřkům
Škola, dílna lidskosti,
napsal hodně dávno Jan Ámos Komenský.
Zdá se, že se jeho vize začíná naplňovat. Doslova. Do dvou let nám žáky základních škol povinně naženou do dílen a na školní zahrádky. Už vidím radostné tváře dětí s údernickou písní na rtech, kterak se pilkou a kladívkem propracovávají k lepší budoucnosti.
Dost sarkasmu.
Povinné školní dílny jako ukázka bezradnosti
Ve své podstatě je asi jedno, jestli to jsou povinné dílny nebo branná výchova nebo něco dalšího. Všechno to ukazuje na jediné. Bezradnost architektů veřejného školství.
Pro mě osobně je to další a možná i zásadní důvod, proč je systém povinné školní docházky špatně. Před časem jsem napsal článek, proč si myslím, že je škola na konci s dechem a brzy budeme svědkem jejího zániku. Ono to přijde možná dřív, než by se jeden nadál.
Konkrétně na případu zavádění povinných dílen se ukazuje, čemu, respektive komu, systém veřejného školství slouží. Obávám se, že to není veřejnost, natož abychom se bavili o zájmu dětí samotných (!).
Komu vlastně škola slouží? A co děti?
Pořád slýcháme,
- "máme málo řemeslníků",
- "máme málo kvalifikované pracovní síly v průmyslu",
- "je nízký zájem o učňovské obory".
Přeloženo, nikdo nechce dělat práci, za kterou nedostane dobře zaplaceno (mimo jiné kvůli neustálému odstřelování české koruny ze strany centrální banky), vlastníci továren nemohou sehnat dělníky k pásům, učitelé na učilištích nemají koho učit.
Takže vlastně nevíme, co s nepotřebnými školami a vyhořelými učiteli (omlouvám se všem učitelům, ale nějak na mě už doléhá, jak neustále čtu, jak je málo učitelů a jak je dnešní žáci psychicky vyčerpávají). Zato víme, co potřebuje průmysl. A ještě lépe to vědí centrální plánovači, zástupy úředníků a představitelů politických stran, kteří potřebují obhájit svou existenci.
Lekce z historie nebo dystopický román?
Když se nad tím zamyslíte, je to jako vystřižené z nějakého dystopického románu. Aldous Huxley napsal už ve 40. letech 20. století:
"Uvažte například, co vskutku vzešlo ze dvou reforem, do nichž lidé dobré vůle vkládali obrovské naděje – z všeobecné výchovy a veřejného vlastnictví výrobních prostředků. Všeobecná výchova se ukázala být nejúčinnějším státním prostředkem zdavovění i militarisace a vystavila miliony, dosud toho uchráněné, vlivu organisované lži a ustavičným svodům bezduchých a kazicích rozptýlení." (O kolektivním vlastnictví se vyjádřil podobně nelichotivě, to ale není náplní tohoto článku.)
Huxley dále konstatoval, že stát, organizující všeobecné vzdělávání, je v "postavení, v němž jsou vlády vydány obzvláštnímu pokušení, kterému všechny podléhají dříve nebo později, jak vidíme dnes, kdy školská soustava je téměř ve všech zemích využívána jako nástroj zdavovění, militarisace a nacionalistické propagandy".
Huxley dobře věděl, o čem mluví, obě světové války 20. století byly jeho každodenní realitou.
Sakra, proč to do sebe tak zapadá?
Řešení je méně státu a absolutní svoboda volby
Řeknu to takto. Pokud má mít nějaká reforma vzdělávání smysl, pak by měla být vedená v duchu "méně státu do vzdělávání", nikoli naopak. Každý pokus o inovace ze strany státu, byť v jádru dobře míněný, skončí nevyhnutelně fiaskem. Nejlepší řešení je absolutní svoboda rodičů a dětí vybrat si svou vlastní cestu, aniž by museli naplňovat představy kohokoli jiného.
Jestli má být stát nějak nápomocen, tak právě tím, že tuto svobodu zajistí, podpoří a bude ji bezmezně hájit.
Pokud chcete vědět konkrétněji, jak by mohl stát podpořit přístup ke vzdělávání, přečtěte si tento článek na mém blogu.
PS: Nedá mi to, ta dílna lidskosti, tak přidávám k zamyšlení původní pojetí Mistra Komenského: "Škola je dílna lidskosti, kdež lidé mladí a suroví bývají ku přijetí plných pravých obrysů vzdělávání, aby nezůstali pařezy, nýbrž stali se živými obrazy Boha, tvory Tvůrci nejpodobnějšími."
