Výsledky krajských voleb jsou už v mediálním prostoru dostatečně proprány, viníci jsou odhaleni a pomalu si začínáme zvykat na rudné experimenty v krajských vládách. Přesto by neměl zapadnout jeden důležitý vzkaz. Česko totiž hledá hrdinu.
Většina rozborů a analýz poukazuje na to, že zoufalý volič neměl koho volit. Proto nešel k volbám a zůstal doma, nebo hodil do urny hlas takzvaně na protest. Pak záleželo na míře a zdroji naštvání. Pokud ho štve vláda, pravděpodobně volil sociální demokracii, pokud ho štve celý systém, pak svůj hlas odevzdal komunistům. Není to samozřejmě úplně pravda, neparlamentní strany (včetně lidovců) získaly více než 970 tis. hlasů, tj. necelých 37 % všech hlasů.
Celou teorii zoufalého hledání koho volit, svým způsobem dokládá úspěch Jiřího Pospíšila v Plzeňském kraji. Zástupce vládní strany, představitel pravice, který nabídl nespokojenému voliči alternativu. Přestože je to kvůli vyhazovu z Nečasovy vlády tak trochu hrdina – mučedník, dokázal překonat averzi voličů k vládní straně a dosáhnout na nejlepší volební skóre v kraji a z pohledu ODS také v celé republice.
Podíváme-li se na senátní volby, najdeme několik dalších příkladů. Libor Michálek je pro mnohé dalším takovým hrdinou. Sám sebe vidí spíše nestranicky, přesto dokázal strhnout pozornost voličů v obvodě, kde před šesti lety s naprostým přehledem zvítězila kandidátka ODS Daniela Filipiová. Michálek je podobně jako Pospíšil tak troch hrdinou - mučedníkem. Pravda, v případě Pospíšila tu máme člověka, který se prezentuje jako úspěšný a pracovitý politik, kdežto v případě Michálka tu máme spíše jakousi naději na čistší nepolitickou politiku (aniž bychom mohli jakkoli hodnotit skutečné schopnosti či politické vize kandidáta).
Do třetice si vypůjčím další křiklavé jméno. Ve Zlíně zvítězil v prvním kole senátních voleb Tomio Okamura. Tento podnikatel, který se dnes profiluje spíše jako publicista a kritik poměrů, je pro mnohé také hrdinou. Tentokrát sice chybí role mučedníka, nicméně spasitelské rysy jsou více než patrné. Okamura neúnavně kritizuje vládu, nesmyslné zákony, ale i nepoctivé politiky. Než se mu budeme vysmívat a nadávat do populistů, přiznejme mu jeden fakt. Okamura si volební úspěch tvrdě odpracoval, když sjezdil svůj volební obvod a setkával se s voliči.
Všechny tři zmiňované osobnosti mají jedno společné. Dávají voličům naději na zlepšení. Jsou pro ně hrdinové. Každý sice po svém, nicméně dokázali vytvořit alternativu a nabídnout ji voličům, kteří nechtěli volit současné parlamentní strany a nedůvěřovali těm méně známým.
A co z toho vyplývá? Domnívám se, že stranám chybí skutečné osobnosti. Nejedná se o krizi hodnot nebo všeobecně omílaný pokles důvěry v politické strany. Jedná se spíše o pokles důvěry v samotné politiky, reprezentanty těchto stran. Volič si bude muset na svého hrdinu ještě chvíli počkat. Jaký by měl být, si určitě doplní každý podle svého gusta.
