Turecko: Geopolitický čert?

Současné události definitivně pohřbívají vizi Ankary v Evropské unii. Ránu do vazu daly ambiciózní koncepci občanské války v Iráku a Sýrii. 

 

Současné události definitivně pohřbívají představu Ankary v Evropské unii. Je to nabíledni. Předchozí roky tomuto trendu mnohokrát nasvědčovaly a ránu do vazu daly ambiciózní koncepci okolnosti občanských válek v Iráku a Sýrii. Pokud snad ještě někdo doufal v zázračné obrácení vývoje, musel by být slepý, aby ve světle posledních událostí neviděl, že jeho naděje jsou definitivně mrtvé. Symbolicky vzato odnášejí jejich ostatky do nenávratna ruská letadla, jež na turecké území kvapem transportují pokročilý systém protivzdušné obrany S-400 Triumf.

Desetiletí přešlapovala Turecká republika před „celnicí“ evropských integračních procesů a všemožně tlačila na své začlenění do sjednocujících se společenství. I kvůli místně nepřehlédnutelnému nacionalismu se tudíž cítila potupena, že spousta západních partnerů o tom nechtěla ani slyšet. Jejím představitelům se tak stále více připomínal pravý, pragmatický smysl někdejšího vtažení Turků do NATO (1952). V době bipolárního zápolení se o tamější svobodě a demokracii nedalo s vážnou tváří mluvit, nicméně raketové základny poblíž SSSR nebo vliv Maloasijců mezi turkickými národy Sovětského svazu nebyly k bezpečnostnímu zahození.

Turecko se tedy nyní vzdaluje proevropské orientaci, ale i Západu jako takovému. Za své vzaly bizarní deklamace vyzdvihující, že několik procent tureckého území patří ze zeměpisného pohledu starému kontinentu, a že je tím pádem jasná „evropská mentalita“ Turků. Soudobý odklon od okcidentu znamená nicméně reidentifikaci velkého národa v našem bezprostředním sousedství, jelikož základem atatürkovského republikánství byl nekompromisní odchod od osmanských geopolitických vektorů. I z těchto pohnutek se proto nadneseně hovoří o Erdoganově novoosmanství.

„Pryč od Říma,“ říkávalo se kdysi důrazně ve středoevropském prostoru, zatímco dnešní Turci mohou vykřikovat: „Pryč od Bruselu.“ Důvodů ke vzdalování od EU i Atlantické aliance mají plno. Ať se nám to líbí nebo ne, Západ je na mocensky sestupné trajektorii. Ankarští vždy navíc obtížně snášeli, že početnou menšinu Kurdů museli přestat tvrdě asimilovat pro krycím názvem „horští Turci“. Přičemž dnes, když usilují o likvidaci jejich národně osvobozeneckých aktivit v blízkém zahraničí, to platí dvojnásob.

Skrze zveličování vnitřně-vnější hrozby pro etnicky pojímaný stát se dá také například odvádět pozornost od špatných výsledků domácí hospodářské politiky či prohraných voleb v Istanbulu. Případně vytvářet strategická spojenectví s Íránem, Ruskou federací nebo Čínou, kam autokratický prezident Erdogan zacílil – tak jako Trump do sousední KLDR – ihned po skončení summitu G20. Aby v Pekingu horoval za investice do jeho „hájemství“, u nějž vypichuje roli zdatného zprostředkovatele. Dalšího mostu pro Novou hedvábnou stezku.

Spojené státy americké a další země Atlantického paktu jsou ohledně Turecka bohužel málo smysluplně činné. Ankara je odmítá, přestože se léta diskreditovaly ostentativním přehlížením tureckých aktivit ve prospěch náboženských extrémistů (včetně IS). Což přitom posléze vedlo k neuvěřitelným bezpečnostním paradoxům Blízkého východu. Snaha USA o zachování vlivu ve válčící Sýrii se promítla do podpory leckdy marxistických pešmergů, na něž přitom útočil (a posud útočí) jiný protagonista NATO. Pravidelné turecké jednotky, eventuálně jimi sponzorovaní náboženští fundamentalisté.

Turecká republika, jež kombinuje vydírání (hrozba vývozem utečenců na Balkán) s pocitem ublíženosti, si dala naposled kromobyčejně záležet, aby si všichni vůkol všimli, že překračuje Rubikon. Ze svého pohledu odplácí za hromadu křivd. Za hodně, byť leckdy formální, kritiky úpadku maloasijského liberalismu. Za snahu Unie zabránit turecké účasti na plynárenském megabyznysu ve vodách národnostně rozděleného Kypru. Za nevydání bývalého Erdoganova spojence Fethullaha Gülena z emigrace v USA. Leč i za údajný podíl Američanů na prý gülenovském pokusu o státní převrat, jenž se uskutečnil zrovna před třemi roky.

Vzájemné tenze rostou. Ovšem komentovat kyperskými ložisky plynu motivovaný sankční „dárek“ od evropského Bruselu, to lze pouze obtížně. Přichází takříkajíc k výročí ono nezdařeného puče, a ať už bylo v jeho skutečném pozadí cokoliv, je doteď propagandisticky využíván. Takže dokonce i Trump, dle jistého specialisty trpící „sankční obsesí“, svůj postih Turecka poněkud odložil.

Je jisté, že nepřátelské počiny, ekonomické agrese vůči dříve blízkému spojenci poslouží svéhlavé Ankaře jako nové sebezdůvodnění. Další oficiální pohnutka, proč raději spolupracovat s Moskvou, než se (silnějším) Západem.

Z Ruské federace urychleně získává zmíněné protivzdušné technologie S-400, čímž navazuje na předchozí kooperaci při vytěsňování supervelmoci z oblasti Blízkého východu. Nutná přítomnost ruských specialistů je přitom v logickém rozporu s původně plánovanou dodávkou sta kusů nejmodernějších letounů z produkce zámořského válečného průmyslu. Stíhaček páté generace typu F-35, jež měly postupně nahradit zastarávající stroje F-16.

Konsekvence se samy nabízejí. Nejde jen o nekompatibilitu zbraňových systémů u druhé největší armády NATO. Nemalujme hned geopolitického čerta na zeď, ale dobrá zpráva to není ani pro nás.

Obdobný komentář publikovala Mladá fronta