Rusko a Západ – hledání cest k pragmatismu?

Velmoci nemají své přátele, nýbrž zájmy. Platí to pro každého. Bez ohledu na pravidelnou propagandu o "povinné" vděčnosti těm, nebo oněm.

Karel Schwarzenberg občas dovede překvapit. Nejnověji pragmatismem ohledně Ruské federace. Ač jsou s bývalým ministrem zahraničí spojeny nepěkné „kousky“, jako bylo naše hbité uznání především Washingtonem vytvořené pseudostátnosti Kosovo, což znamenalo nepochybně především protiruský akt (Kreml na něj výsměšně odkázal při anexi Krymu), teď Schwarzenberg ukázal až nečekaně promoskevskou tvář. Hned to také od některých schytal. Možná by si ale jeho pragmatismus měli zapamatovat zejména domácí rusobijci, kteří na rozdíl od mnoha bitých ruských protestujících bojují s Kremlem z mentálního pohodlí pražského maloměšťáctví. Jeho klasickým projevem byla nedávno i zábavně nafoukaná víra, že na naše skvělé demokraty v metropoli (vizte Pavla Novotného a spol.) posílá Putin agenty-zabijáky s novičokem v kufříku.

Není jinak žádného sporu o tom, že v Ruské federaci přituhuje a největší slovanská státnost se zase duchovně ohlíží spíš než do stalinských do carských časů. Včetně již zcela nepokrytého přístupu elit k poddaným, jejichž jakákoliv nespokojenost vůči vrchnosti je tvrdě trestána. Zvláště jsou-li na jejich demonstracích přítomni západní diplomaté, jak to dali naposledy výrazně pocítit komisaři Josepu Borellovi.

Neradno určitě přehlížet nedůtklivou agresivitu Moskvy, jedná-li se o její hájemství. Stejně jako nesmíme ignorovat, že se konzervativně myslící ruská věrchuška nikdy mentálně nesmířila s rozpadem SSSR, jehož jsme byli dosti poslušnou kolonií. Což mimo jiné opět souviselo s některými typickými českými sklony ke stereotypu uvažování. V něm ostatně na druhou stranu, také v tom má Schwarzenberg kus pravdy, podnes rezonují staré ideály ohledně Rusů. Hodnoty, jež pro jejich naivitu kritizovala již oběť rakouské policejní zvůle, Karel Havlíček Borovský.

Zmíněný kritický intelektuál národního obrození si všiml, že velmoci budou vždycky jenom velmocemi s jejich reálpolitikou. I kdyby se stokrát tvářily jako přátelé; a to je opravdu obecná zákonitost. Od ní by nás neměla zviklat ani žádná světová strana, ani žádné fráze o povinné vděčnosti tomu, nebo onomu. Havlíček ve své době nabádal k jistému pragmatismu i opatrnému západnictví. To v Rusku samotném utrpělo velmi vážnou ránu během „demokrátora“ Jelcina, který byl sice při svých zákrocích proti nespokojencům (v parlamentu) ještě snad občas tvrdší než putinovci, ale zato se těšil nezlomné podpoře Západu. Jeho porušování ústavy v očích amerických a evropských demokratů patrně plně vyvažoval ústupem z dosavadních zájmových oblastí bývalé supervelmoci či zcela bezbarierovým prostředím pro drancování země každým, kdo projevil zájem.

Věci se ale vyvíjejí, toť podstata života, potažmo mezinárodních vztahů. Rusko se už hezkou řádku let opět od Západu důkladně odtahuje. Naposledy zaminir Lavrov diplomaticky prohlásil, že EU je „nespolehlivý partner“. Mezi Ruskem a většinou západnějších států byla přece v posledních letech vykopána „zástupná“ válečná sekera hned několikrát. Z nich nejmedializovanějším se stal nyní zamrzlý konflikt na východní Ukrajině, na němž měly jinak daleko více podíl Spojené státy než EU. Každopádně tehdy, po kijevském státním převratu, jezdili západní politici na Majdan vyprávět, ať se Moskva nevměšuje do místních záležitostí a Kreml jim to dodnes nezapomněl.

Avizovaný restart vztahů mezi Ruskem a USA za Obamy se rozhodně nepovedl, a tak byla alespoň agresivní Putinova klika využita k hořce úsměvnému předvolebnímu obvinění (před pár dny se čirou náhodou objevilo znovu!), že americký velkokapitalista Donald Trump náležel po čtyřicet let k agentům Moskvy. A jeho vítězství v předchozích volbách prý nezpůsobil americký lid, nýbrž proradní ruští hakeři. Ostatně při této atmosféře honů na čarodějnice je přímo kupodivu, že během nedávného útoku americké lůzy na vlastní parlament nebyli v davu – už vzhledem k Trumpově podílu na věci – identifikováni například příslušníci obávané ruské GRU. Nebo, nedej pánbu, nebyla proti nepohodlným zákonodárcům „nasazena“ nějaká chemická zbraň ruské provenience. Ano, zas onen zlopověstný novičok, prudký vojenský toxin, jehož útok obvykle všichni přežijí. Naposledy ruský bloger Alexej Navalnyj, načež mu bylo údajnými traviči umožněno bezproblémové vycestování ze země i návrat zpět do vlasti. Spolu s masivním propagandistickým narativem západního mainstreamu, jaký je v jeho osobě kremelskou diktaturou mořen liberál. Přitom jde o tvrdého nacionalistu, jenž uvítal anexi Krymu. O dalších jeho názorech nemluvě.

Ať tomu ale bylo, jak bylo, za trumpovské administrativy se rusko-americké vztahy ocitly na sestupné trajektorii a nebýt nástupu prezidenta Bidena, ještě by se prokazatelně dále zhoršovaly. V banku nového, začínajícího kola hry na přetlačovanou a spolupráci nicméně zůstávají jiné ošidné produkty ruského průmyslu. Zejména vakcína proti koronaviru Sputnik či hlavně Spojenými státy zásadně odmítaný produktovod Severní proud 2, který teď v souvislosti s Navalného aférou přišel opětovně na přetřes...

Zatím hodně věcí z další, Bidenovy etapy vztahů mezi Západem a Ruskem se teprve postupně začíná prokreslovat. Ovšem leccos naznačuje, že by se snad mohl naskytnout větší prostor pro pragmatické myšlení a deideologizaci.

Obdobný komentář publikovala Mladá fronta