Propaganda alfa samců

Ke každé masivní propagandě náleží budování atmosféry strachu. Strach je totiž ideální prostředek manipulace!

Vojenský konflikt, který vypukl po kyjevském puči podpořeném západními státy, a jehož důsledkem byla anexe Krymu či vytvoření dua loutkových prokremelských republik, zaplatily životem tisíce lidí. Šlo bezesporu o tragédii, jíž odstartovaly kruhy zcela bezohledných mocipánů na Východě i Západě. Šlo samozřejmě také o válku propagandistů, kdože je v ní ten zlý, kdože na vině. Přičemž někteří z těchto spindoktorů nás dnes varují před dalším brzkým výpadem Moskvy proti Ukrajině.

Realita je ale jiná. Ve skutečnosti není naštěstí nové kolo války na pořadu dne a nezdá se rozumné takovým obviněním věřit. Kdyby totiž Putin & spol. vážně plánovali dotyčnou postsovětskou republiku takříkajíc doobsadit, učinili by tak dávno. Právě během takzvané ukrajinské krize, jelikož místní armáda se s ruskou nemohla měřit. Nemůže podnes, přestože Kyjev investuje do její modernizace, navzdory bídě v zemi, nemalé prostředky. Smyslem tehdejšího (a samozřejmě i současného) vměšování Ruské federace do vývoje západního souseda je něco dočista jiného než kompletní obsazení: jde o udržování bezpečnostního kordónu proti Západu. Budování něčeho poněkud podobného tomu, co po každoročně oslavovaném březnu 1999 po jistou dobu představovaly pro tradiční členy NATO tři členové nově přijatí – Česká republika, Maďarsko a Polsko.

Variací na „cordon sanitaire“ bychom kolem ruských hranic nalezli vícero. Projevem jeho formování byla též blesková kárná výpravy proti nedomyšlené gruzínské kampani, při níž se tbiliský prezident Saakašvili hystericky domáhal vojenské pomoci USA. „Satelitní“ osudy Abcházie s Jižní Osetií byly tehdy zpečetěny.

Není ale zároveň vyloučeno, že by se některé současné síly v Kyjevě, nebo v Moskvě přece jen mohly odvážit drobné ozbrojené akce. Ani v jednom dotčeném státě totiž neexistuje (navzdory tvrzení soudobé propagandy) bezesporná hierarchie moci, a tím logicky i zcela jednotné mocenské zájmy. Žádná zainteresovaná vláda si však obnovu bojů na nynější Ukrajině nemůže dovolit. Na rozdíl od nedávných let, kdy se dotyčná slovanská státnost (souběžně se Sýrií) stala nešťastnou obětí globální politiky. Kolbištěm proxyválky, během níž dosáhlo zoufalství (či letargie?) Ukrajinců z krveprolévání a zločinů oligarchie tak nevídaného stupně, až byl hlavou státu zvolen komik. Herec z úspěšného seriálu o muži z lidu, kterého nečekaně vybrali za prezidenta. A do jehož agitační výbavy ve skutečném úřadu začíná s postupující „okoukaností“ vstupovat i oblíbená karta mnoha místních politiků – nacionalismus.

On a jeho kremelští souputníci teď navíc aktuálně, po letech příležitostně porušovaného příměří, musejí reagovat také na nástup nové zaoceánské vládní garnitury kolem Joe Bidena. Ta se od údajného „agenta Moskvy“ Trumpa – případně od jakékoliv jiné americké administrativy – nebude lišit přinejmenším v tom, že by tolerovala reintegraci postsovětského prostoru. Nebo že by snášela budování produktovodu Severní proud 2, proti jehož obdobě, což je málo známo, kdysi (neúspěšně) bojoval již Ronald Reagan.

V takovémto širokém kontextu je nutno chápat jak Zelenského úsměvné výroky o pílení Ukrajiny do Atlantické aliance, tak kremelské „dělání ramen“ přeskupováním vojsk v příhraničí či výstrahami novosvětským torpédoborcům u Černého moře. Muziku by mohl tvrdit také obvyklý pocit ohrožení pobaltských států, případně exhumace staršího obvinění, že Kreml chystá vpád do Běloruska a možná dál na Západ.

Suma sumárum běží o stále stejnou a stále stejně únavnou „hru gentlemanů“, jako vždycky. Opičí samci se při ní výhrůžně buší do hrudi, aby zastrašili soka a v tlupě si získali postavení alfa samců. Český ministr vnitra Jan Hamáček jim už k takové exhibici nabídl setkání v Praze.

Obdobný text publikoval slovenský deník Pravda