Perský záliv, místo opakování dějin

Dějiny se bohužel opakují. Jako teď v Perském zálivu, kde je už, obrazně řečeno, horká nejen půda, ale i moře.

Bývá smutné vidět, jak se temné aspekty historie opakují. Když je třeba z ryze sobeckých důvodů hledán nepřítel. Důsledky takového jednání přitom mohou být nedozírné. Jako právě nyní v Perském zálivu, kde je už, obrazně řečeno, horká nejen půda, ale i moře.

Za prezidenta George W. Bushe, údajně „silného vůdce“, jehož administrativa destabilizovala „globální šachovnici“, vznikaly hodně agresivní politické proklamace. Ty nejznámější svou podstatou připomínaly Stalinovy bojovné teze o „zostřování třídního boje“ před zúčtováním se Zlem. Vystupňovaná „válka s terorismem a všemi jeho pomahači“ sice usnadnila posouvání hracích kamenů (včetně Blízkého východu), ale rozhodně nezrodila „bezpečnější svět“. O něm nás přece propagandisté zhusta přesvědčovali. Západu nakonec zůstaly na krku – v tom lze s Bushovým následovníkem Trumpem souhlasit – toliko „hloupé války“.

Expediční kampaň proti sekulárnímu Iráku (r. 2003), kterou odmítat bylo v USA vykládáno coby nedostatek vlastenectví, se změnila v jakousi gigantickou past. Krom dalšího proto, jelikož vojensky bezchybnou invazi tajně, ze špionážního pološera, podněcoval sousední Írán. Také měl svůj plán, promyšlenější než byl plán jeho nepřátel za oceánem. Rámě ajatolláhů dnes dosahuje o dost dál a přispěl k tomu i další nepovedený nápad vyspělého světa: záměr zničit jiné sekularisty. Syrské spojence Teheránu, proti nimž byli, tak jako kdysi proti Sovětům v Afghánistánu, podporováni majoritně extrémističtí povstalci a islamistická internacionála.

Kdyby v Sýrii nezasáhla Islámská republika Írán a její klienti, kdyby tahle regionální mocnost (ve spolupráci s Ruskem) nezajistila Asadovi vojenskou pomoc, dodávky zbraní, surovin a příliv peněz, nejspíš by se dotyčný záměr i zdařil. Jenže ono není žádné „kdyby“. Íránci se v zemi natrvalo usazují, a byť se je Moskva snaží v ambicích mírnit, Teherán tahá za delší konec řetězu. Jeho přibývající články dosahují do širokého regionu – včetně bezprostředního okolí Izraele a Saudské Arábie. Dvou zcela si nepodobných celků (jeden je maličkou demokracií, druhý rozsáhlou orientální despocií), jež k sobě ovšem v posledních letech hledají cestu. Především pro pocit ohrožení vzestupem šíitské mocnosti. Ta příkře neuznává židovský stát a s Rijádem se sváří o moc v regionu; svoje protichůdné přízemní zájmy ovšem navenek pokrývají pláštíkem náboženských rozporů.

Tmářská Saudská Arábie, jeden z bohatých donorů wahhábitské ideologie, patří mezi nejbližší spojence USA v regionu. Ve velkém kupuje nejmodernější produkty zaoceánského válečného průmyslu nebo prosazuje vlastní choutky proti rozpínavosti Peršanů. S nimi si Spojené státy nemohou přijít na jméno od islámské revoluce. Religiózního převratu v antizápadním duchu, jemuž leckterý odborník zpočátku prorokoval jepičí život...

Letos uplynulo čtyřicet let od Chomejního triumfu nad proamerickým šáhem a vůbec to nevypadá, že by se jeho dědicové chystali na politický odpočinek. Dlouhodobá touha ajatolláhů vlastnit nukleární hlavice (stejně jako je má v arzenálu například Izrael) způsobila mnoho zlé krve. O to obtížnější bylo za Obamy (r. 2015) dojednat mnohostrannou úmluvu o zastavení jejich vývoje – výměnou za stažení dusivých hospodářských sankcí. Když proto loni Donald Trump, také pod vlivem izraelských lobby, rozhodl o zpětvzetí amerického podpisu, vyděsil kdekoho. I evropské spojence. Celá pracně budovaná bezpečnostní konstrukce padla do prachu. Evropská unie se bojí vážnějších protiamerických kroků, v Íránu na úkor pragmatiků posílili radikálové. Těžko proto předpokládat, že by se teheránští představitelé uvolili rokovat s Bílým domem o nějaké nové, pro ně nevýhodnější, smlouvě.

Prezident Trump (obklopený mimochodem přívrženci změny íránského režimu) si poněkud neuvědomil, že v perské tradici hrdost či zachování tváře značí prvořadou hodnotu. Následné prohlášení vlivných Íránských revolučních gard za teroristickou organizaci tak mohlo jedině přilít olej do ohně. Tudíž když letos v květnu došlo k útokům na tankery patřící Spojeným arabským emirátům a Saudské Arábii (cílem diverze se paralelně stal místní ropovod), bylo ihned odkazováno na íránské výhrůžky o uzavření strategického Hormuzského průlivu.

Zmíněnému výkladu leccos nasvědčovalo, byť vzniklo dost zasvěcených pochybností. K atakům na tankery nyní došlo znovu a znovu se objevují pochybnosti. Vyloženě opodstatněné. Washingtonem předkládané důkazy jsou totiž, ač žijeme v časech pokročilých sledovacích technologií, více než chatrné. Nicméně už se s nimi stačili identifikovat Saúdové a EU opouštějící Británie. Což v jejím případě může snadno evokovat okamžitý americký souhlas se střelhbitým hodnocením kauzy Skripal, s níž oslabená premiéra Mayová spojila mimořádnou patriotickou agitaci.

Nejpodivnější na uvedeném pirátství je však najmě okolnost, že cílem údajného úderu speciálních íránských komand bylo též japonské plavidlo. Přitom premiér země vycházejícího slunce Šinzó Abe právě jednal v Teheránu o zklidnění zjitřené mezinárodní situace. Ajatolláhové jsou tedy buď totální diletanti, anebo jde o záludnou provokaci. Nátlak, či záminku. Typický příklad opakování dějin…

Obdobný komentář zveřejnila Mladá fronta