Perská kauza v Trumpově politice

Zrovna nám uplývá čtyřicet let od návratu ajatolláha Chomejního do Íránu a svržení šáha Rézy Pahlavího. Přitom ne moc dlouho předtím ho s pompou přijala Československá socialistická republika a udělila mu Řád Bílého lva...

...i čestné akademické tituly. Vztahy s monarchistickou diktaturou, která systematicky pronásledovala své islamistické i komunistické odpůrce, byly totiž v zásadě skvělé. Málokdo tehdy hádal, že zanedlouho bude s jeho přísně proamerickým režimem amen a geopolitická situace v regionu se převrátí naruby.

Zatímco československé „budování socialismu“ vydrželo málo přes čtyřicet let, čtyři desetiletí od zavedení revolučního náboženského zřízení se vážně nezdá, že by byl na obzoru jeho pád. Ale možná se také v tomhle pozorovatelé mýlí… Sotva, ale rozhodně by si to přáli mnozí na Středním východě i mimo něj. Nejvíc asi maličký Izrael, který má s teokratickou republikou hodně špatné zkušenosti, ba nabroušené vztahy – vedou jakousi permanentní vojnu v zastoupení.

Se židovským státem mají zase odjakživa nadstandardní vztahy Spojené státy americké, ač za předchozího prezidenta Obamy přátelství Washingtonu a Jeruzalémem poněkud pokulhávalo. Nemalou změnu přineslo nečekané zvolení páně Trumpovo, neboť vítězný politický outsider se netají animozitou (také) k šíitské Islámské republice. Musí jí „zasolit“, ať to stojí, co chce. Včetně naštvanosti tradičních evropských spojenců. K nim prý, alespoň dle rakouského prezidenta Alexandera van der Bellena, přistupuje jako ke koloniím. 

Zmíněné svržení dynastie Pahlaví roku 1979 bylo pro Američany hořkou ranou. Další těžkou prohrou po porážce ve Vietnamu. Z blízkého teheránského spojence se stal arcinepřítel, jenž násilím obsadil americkou ambasádu, aby 444 potupných dní věznil její zaměstnance. Což mohlo, mimochodem, připomínat někdejší vpád vietnamských partyzánů na velvyslanectví USA v Saigonu. Obojí je podnes živě reflektováno americkou populární kulturou...

„Ďábelský“ režim, co dosavadního íránského patrona počal nazývat „Velkým Satanem“, se zhrzená supervelmoc snažila oslabovat, kde jen mohla. Podporovala také Husajnovu agresi vůči ambicióznímu revolučnímu sousedovi či používání chemických zbraní proti jeho fanatickým útokům lidských vln. Ani v pozdějších plánech na obsazení Afghánistánu nebo Iráku (toho samého diktátora Husajna) nehrála šance ohrožovat zájmy Teheránu podružnou roli.

Krutě ironické je, že falešné informace ke zdůvodnění irácké vojenské kampaně podstrkovali i sami íránští zpravodajci. Což posléze ještě vystupňovalo napětí mezi oběma mocnostmi. Z nich ta regionální měla spády vstoupit do jaderného klubu, anebo alespoň skrze tuto ambici dosáhnout lepších vyjednávacích pozic. Pracně odsouhlasená vídeňská smlouva byla však Trumpem odvolána bez ohledu na potřeby starého kontinentu, jenž nyní dělá maximum, aby se vinou „spojence“ nevrátily předchozí komplikované poměry.

Akceleruje se tím vlastně proces vzdalování „Západu od Západu“, leč i posiluje napětí mezi prvním občanem USA a jeho tajnými službami. Jako Miloš Zeman obvinil české rozvědčíky, též jeho americký kolega nařknul své tajné služby z nekompetentnosti. Podle něj Íránci nukleární zbraně chystají a Severokorejci se jich míní zbavit, ne naopak! Konec a basta fidli. NATO nebo EU, jíž čerstvě ponížil i formálně diplomaticky, jsou v jeho představách podružné. „Perská kauza“ je zjevně největším signálem – pro Evropu.

Obdobný text zveřejnil slovenský deník Sme