Ostrov svobody po Trumpovi

Prezident Donald Trump se stal vážným nebezpečím. Jeho výkon odpovědné funkce byl bizarní, odchod z ní tragický.

V nadcházejícím roce nastane ve světě řada důležitých změn. Mimo jiné se pravděpodobně ve vyspělém prostředí konečně podaří zvládnout pandemii a z Bílého domu konečně odejde Donald Trump. (Mezinárodně) neoblíbený svéráz a nenormální jájínek, jehož epilog ve funkci náleží k bezkonkurenčním…

Odcházející prezident USA se nikdy netajil snahou o comeback bezohledného americkému izolacionismu, a vůbec návratem některých starších mocenských koncepcí. Včetně obnovy tvrdé velmocenské linie vůči Kubánské republice. Někdejší „Cukřence Spojených států“.

Vývoj dnes ovšem dává jeho politickým představám pořádně sarkastické vyznění. Trump ostudně končí s pověstí pučisty a na jaře 2021 uplyne zrovna 60 let od neúspěšné americké invaze na Kubu. Jí měl být svržen revoluční režim Fidela Castra. CIA a kubánské exilové brigádě vylodění v Zátoce sviní tehdy naprosto nevyšlo a ze zfušované operace se stala vážná mezinárodní aféra. Masivně využitá propagandou Východu, jehož hegemon usiloval vyvážit své bezpečnostní nevýhody rozmístěním jaderných hlavic na „Ostrově svobody“. Z čehož, jak známo, odstartovala nebezpečná Karibská raketová krize, v níž připadalo do úvahy zničení lidské civilizace.

Dědicové castrovského převratu stále ovládají „Perlu Antil“, a zejména v Latinské Americe je mnozí považují za inspirativní. Celou dobu se totiž úspěšně vzpírají dominantnímu hráči, jenž se mnohdy ani oficiálně netajil, že mu celý kontinent tak nějak patří. Koneckonců podporoval proto i spoustu vysloveně obludných režimů – hlavně když projevovaly loajalitu.

Jedno z diktátorských zřízení v přízni amerických administrativ (nebo i klasických mafií, co zde měly pré), svrhl násilně Castro se svými lidmi. Od té doby byl ve Spojených státech po desetiletí prezentován jako vtělení Ďábla. Jako komunista, jímž minimálně na počátku své kariéry nebyl. Byť se do něj později – tváří v tvář nátlaku USA – musel převtělit. Zachoval si tím osobní moc jakožto chráněnec Sovětů a Kubánská republika zůstala předmětem i zdrojem mezinárodního napětí. Rovněž proto, že vůdcům tamější revoluce, s níž mimochodem mělo tehdejší Československo skvělé vztahy, připadala Kuba těsná.

Dávno je však tomu, od doby Trumpova dospívání se hodně věcí změnilo. Namísto zesnulého velikáše Castra dnes vládnou na ostrově pragmatici, kteří se hlavně snaží o přežití vlastního režimu. Stíhaného po řadu let po konci bipolárního řádu velmi vážnými hospodářskými potížemi. A dnes, i kvůli coronaviru, znovu.

Někdejší ambiciózní „internacionální pomoc“ (včetně vysílání expedičních sborů do Angoly či Etiopie) je proto dávno, dávno zredukována především na pomoc kubánské rozvědky spřízněným regionálním silám. Zejména venezuelskému prezidentu Madurovi. Rozhodně ne demokratovi s klíčovou oporou v armádních kruzích, jenž v posledních letech čelil stupňovanému americkému tlaku. Vyvolanému stávající administrativou, usilující o opak předchozí politiky Baracka Obamy. Za něj došlo k obnovení diplomatických styků s formálně komunistickou Havanou, kterou chtěl patrně i takto trumpovský Washington oslabit.

Krajně nedůstojně z funkce odcházející miliardář se vlastně po celé své jediné funkční období vůči někomu či něčemu ostře vymezoval. Tím spíš, že sice mnoho vzdělání neměl, nicméně očividně „mu vše bylo jasné“. K jeho konstantám patřilo nabytí pevného dojmu, že narovná nenormální vztahy se Severní Koreou. Nicméně patrně nepostřehl, že Pchjongjang o žádné uzavření míru v reálu nestojí a hodlá navždy zůstat u svého „věčného prezidenta“ Kim Ir-sena a věčného příměří z roku 1953. Bez pochyb ujasněný měl Trump i vztah k Izraeli, jenž od něj nedostal snad jedině to, oč Netanjahu nestál. A podobně přímý poměr měla hlava USA též k jihoamerickým představitelům, kteří se s oblibou předvádějí při odmítaní „yankeeského imperialismu“.

Teď se ale dost záležitostí nesporně změní. Nejspíše také situace „Ostrova svobody“. Po volebním neúspěchu Donalda Trumpa, jehož mnozí voliči začali považovat za bláznivého, nenaslouchajícího Kubu, přichází Joe Biden (a spol.). S tímto vítězem poněkud gerontokratického souboje o post prvního občana nastane další veletoč v zahraniční politice supervelmoci. V případě Kuby nové otočení kormidla směrem k ostrovu, jelikož Biden býval Obamovým místoprezidentem.

Co to konkrétně znamená? Těžko prozatím přesně říct, slova (obzvláště při volebních kampaních) plynou a voda teče. Také okolnosti jsou už dost jiné než tehdy. Buď jak buď, zdá se, Bidenovi lidé plánují normalizovat vztahy s fakticky sousední Kubánskou republikou. Hovoří o zrušení mnoha sankcí a restrikcí, jež zavedl končící pán Bílého domu. Ať už se týkají investic, cestování nebo podobně. Zatím je ale realizace těchto kroků země pod hvězdnatým praporem někde daleko ve hvězdách. A i kdyby čistě teoreticky přišly velmi rychle, jejich dopad na kubánskou společnost bude mít velké zpoždění. Na prvním místě opět – kvůli covidu.

Obdobný článek zveřejnila Mladá fronta