Miloš Zeman a paradoxy sociální demokracie

Hlava státu znovu bohužel dokázala (především sobě), že Ústava pro ní není než trhací kalendář. De facto rozvíjí, byť to někteří neradi uslyší, ohýbání fundamentálních norem, k němuž se uchylovali jeho předchůdci: Havel a Klaus

Prezident Miloš Zeman je neobyčejně obratný politický taktik. „Husitskou“ politickou partii „proti všem“, v níž on je zcela dominantní figurou – králem, dámou i střelcem současně – hraje s převahou starého valchaře. Falešného hráče, pro nějž je příležitost ku vysoké hře vším. Bazální životní potřebou. Už dávno je sice jen stínem charismatického muže, jakým býval v rozhodujících letech transformace, leč vzdor tomu své významné souputníky doteď převyšuje o několik hlav.

Hlava státu znovu bohužel dokázala (především sobě), že Ústava pro ní není než trhací kalendář. Pouhá imitace pravidel, jež jsou, řečeno parafrází Dostojevského, skutečným osobnostem k smíchu. De facto rozvíjí, i když to někteří neradi uslyší, ohýbání fundamentálních norem, k němuž se uchylovali jeho předchůdci: Havel a Klaus.

Ministra kultury Antonína Staňka, směšnou to figurku a nominanta sociální demokracie v jednom, nakonec ze šachovnice stáhne, ale výlučně ze strategických důvodů. Nota bene s furiantskou poznámkou, že premiérův návrh na odvolání podřízeného nevyslyší hned, nýbrž teprve v poslední den měsíce července!

Dalo se tušit, že se prezident Zeman širokému tlaku nepodvolí a přinejmenším letní měsíce využije k další „restauraci“ vlastní moci. Jestliže koncem t. m. domněle ustoupí (oprávněným) výtkám, že nerespektuje literu základního zákona ČR, nevyklidí tím bitevní pole. Octneme se víceméně na počátku, neboť odvolání jednoho neznamená jmenování druhého.

Je to mazaný i poťouchlý tah. Výsměch „konkurentům“, na něž se nejlíp hodí Zemanovo oblíbené pejorativní slovo „čučkaři“. Lidovým domem do ministerského křesla prosazovaný Milan Šmarda, jinak drobný starosta, jehož až donedávna širší veřejnost neznala, zůstane totiž viset ve vzduchoprázdnu. Tímtéž tahem je také zesměšněno na pondělek svolané setkání Ústředního výkonného výboru ČSSD, kde se má jednat o ne/setrvání v koaliční Babišově vládě. Jestliže se však ztratil formální důvod pro rozbití kabinetu, sociáldemokraté budou muset přikývnout jeho pokračování. Jelikož kdyby ne, učiní sami ze sebe agresora proti fungující exekutivě, co úspěšně prosazuje spoustu potřebných sociálních opatření. Těmi se přece předseda levostředové partaje Jan Hamáček rád a často chlubí...

Rokování o novém ministru kultury bude dalším kolem boje o poloprezidentský řád země. O překreslování ústavního pořádku, při němž premiér Babiš, agrární magnát se spoustou másla na hlavě, degeneroval v jakéhosi mediátora. Smírčí postavu mezi „otcem“ a „dítětem“, mezi prvním občanem a jím kdysi ze země vydupanou Českou stranou sociálně demokratickou.

Být možná až spíkrem Pražského hradu není pro předsedu vlády nijak důstojná pozice. Tím patrněji, když si všimneme, že nejpregnantnější  charakteristikou dosavadní situace je následující bonmot: „O obsazení ministerstva kultury vzdor Ústavě rozhoduje prezident, který o problémech kultury nemá ani páru, a drží tam člověka, jenž o nich také nemá páru, a zoufale brání nástupu někoho, kdo o nich také skoro nic neví...“

Nezasvěcený člověk by snad mohl nabýt dojmu, že stav věcí je víceméně pouhé mocenské kočkování se stárnoucím prezidentem, pro kterého je ponižování všech, kdo mu nejsou sympatičtí, zvráceným sportem. Leč není to tak prosté. Páně prezidentova egoistická hra kočky s myší je toliko nejviditelnějším aspektem politického cirkusu, na nějž bezradná pravicová opozice reaguje infantilními podněty ke změně volby prezidenta.

Ve druhém plánu tragikomické seriálové scény se skrývá zápas o další Zemanův neformální vliv na vládní činnost. A klidně i na další život nejstarší české partaje – sociální demokracie, jež z kdysi hvězdných třiceti procent padla k hranici volitelnosti. Její předáci v soukromí zkroušeně vyprávějí, že již ve (velkou) budoucnost dvakráte nevěří, a tak si každý hledí zachránit vlastní kůži. Přesněji řečeno: ukořistit, co se ještě ukořistit dá. Takže za zády bezbarvého Hamáčka probíhá svár různých křídel, v nichž řečený Šmarda značí blízkého přítele odstaveného expremiéra Sobotky.

Do budoucna není přece úplně bezcenné ovládnout známou levicovou značku. A kdyby se ani to nevyplatilo – pořád je s ní spojeno množství nemovitého majetku do konkurzní podstaty. Dokonalý kapitalistický paradox pro reálný konec formace, na níž se kdysi po grejcaru skládal chudobný proletariát.

Celkově vzato se v České republice stěžejně překresluje dosavadní politický půdorys. Maže se hodně z třicetiletého vývoje, přičemž spousta lidí je k tomu lhostejná. Slepá a hluchá. Někteří z tradice, jiní z obrovské i srozumitelné deziluze z polistopadových „elit“ a jejich tristního „díla“.

Text v krácené podobě zveřejnil slovenský deník SME