Kyperská vějička na turecké voliče

Turecká republika trpí těžkostmi a zmatky. Vystoupila z "tramvaje demokracie" a nekorunovaný sultán Erdogan vládne prostřednictvím války.  

Jestli je v rostoucí nestabilitě mezinárodní politiky něco nestabilnější než všechno ostatní, je to zahraniční politika Turecké republiky. Dílem se do její nevypočítatelnosti promítá snaha vládnoucí kliky vychytrale kmitat mezi dominantními hráči a získávat od nich bonusy. Chcete-li úplatky. Dílem jde o konsekvenci vnitřních zmatků země na Bosporu jako takové.

Stávající Malá Asie trpí přehršlí těžkostí. Snad více problémy, než může regionální mocnost unést. Panuje vnitropolitické napětí, neboť – budeme-li parafrázovat Erdoganova slova – „vystoupila z tramvaje demokracie“. Což se mnoha občanům pranic nelíbí. Na jejím hornatém území prodlévají také miliony migrantů. Primárně sice slouží k obstojnému vydírání Evropy, nicméně pro Ankaru představují břemeno. Mimo jiné břemeno bezpečnostní nebo hospodářské, což zvláště pro zemi vadnoucí ekonomiky není nijak povzbudivý aspekt.

Nejpřednější starostí státu, jež jinak po desetiletí vede (ozbrojený) konflikt s početnou minoritou Kurdů, se však zdá něco jiného. Mezinárodněpolitické důsledky pořád vypjatějšího, neukočírovaného vměšování do věcí sousedů. Najmě Sýrie či Iráku, kde erdoganovci halasně porušují už tak vachrlaté mezinárodní právo. Jen aby stůj co stůj zabránili vytvoření jakékoliv kurdské státnosti. Tudíž je ta tam kdysi na odiv stavěná ideologie „nulových problémů se sousedy“. Mustafa Kemal Atatürk by se asi soudobému Turecku hodně divil. Výpady do zahraničí jsou ostentativní součástí rozpínavosti Turecka, jehož velikášský „sultán“ avizoval velkou operaci „na východ od Eufratu“.

Při svých agresích využívají skvěle vojensky opatření Turci rozhádanosti kurdských skupin, a současně těmito útočnými akcemi stupňují domácí, ostře nacionalistické nálady. Historicky osvědčený prostředek direktivního vládnutí. Dnes pojednou vykládaného jako přednost, kterou maloasijskému lidu jeho nepřátelé závidí. Od toho je samozřejmě jen krůček k tvrzení, že nebezpečí pro zemi „velikého vůdce“ přichází z Východu i Západu. Vlastně ze všech stran.

Nezvládnuté ambice páně prezidentovy ale zapříčinily jednak propad vztahů s USA, druhak s Unií „starého kontinentu“. Již dříve dávající na srozuměnou, že začlenění Malé Asie do Evropy není na pořadu dne. Odpovědí se stal rozmach spolupráce s Ruskou federací a Čínou, jež se však netají pocitem nadřazenosti. Nesouměřitelností strategického partnera na hranici dvou kontinentů.

Do rámce poněkud zběsilé turecké zahraniční politiky spadá i růst napětí kolem kyperských teritoriálních vod. V nich byly nalezeny zásoby zemního plynu, od nějž si některé státy slibují zmenšení energetické závislosti na uhlíkových palivech z Ruska. Svoje zdroje by chtěla diverzifikovat i Ankara, nicméně její snaha získat díl z koláče má samozřejmě též rozměr čistě politický. Je známo, že od sedmdesátých roků není Kypr jednotný. Jeho rozštěpení vojenskou hranicí na dvě znepřátelené části má na svědomí turecká agrese. Vedená před čtyřiceti pěti lety dosti podobnými pohnutkami, jaké dnes Ankaře velí táhnout proti kurdským milicím.

Tehdejšímu násilnému pokusu části místních Řeků o připojení k „Heladě“ (na základě ideálu tzv. Enosis o unii veškerých Helénů) zabránila pravidelná turecká armáda. Bylo totiž víc než jasné, že za sjednocovacím projektem stojí tehdejší aténská vojenská junta. Invazí vzniklo závislé území, krom Ankary nikým neuznaná Severokyperská turecká republika. Nezákonné ustavení loutkového státu, kam se přestěhovalo značné množství Turků pevninských, nebylo ovšem nikdy uspokojivě řešeno. Ačkoliv se zejména před vstupem Kyperské republiky do EU (r. 2004) objevily dosti seriózní snahy o znovusjednocení Afroditina ostrova.

Zajisté to nebude Erdogan, kdo by dnes něčemu takovému přál. O to víc, že si z mladých let pamatuje, jak báječnou odezvu měl vpád ve prospěch „tureckých bratří“ na domácí půdě. V regionu východního Středomoří, kde se právo a výzvy OSN ignorují jak na běžícím pásu, by bylo hodně hrubou chybou nevyužít tohle prověřené téma. Vějičku na voliče.

V krácené verzi text publikoval slovenský deník Pravda