Kyberprostor: sebeklam a realita

Sociální sítě jsou dost možná víc problémem než přínosem. Ale dohromady nikdo neví, jak to napravit.

Evropská komisařka Jourová se kriticky vyjádřila k atmosféře nesnášenlivosti, kterou spojovala také se sociálními sítěmi. Obdobně se k šíření intolerance skrze moderní komunikační prostředky vyslovila také veřejná ochránkyně práv ČR. Podobnými věcmi se rovněž zaobíraly nejrozličnější odborné konference. Své k tomu řekl i rozdmýcháváním společenských konfliktů proslulý prezident Zeman...

Každopádně společně mi připomněli esej, již jsem před časem zveřejnil v příloze slovenského deníku Pravda a vám tímto předkládám.

Pokaždé, když si začnu o svém národu příliš myslet a „etno-škarohlídy“ považovat za zbytečně pesimistické, vím, že je nejvyšší čas ordinovat si on-line medicínu. Jdu si proto přečíst tradičně strukturovanou elektronickou diskuzi, načež mávnutím kouzelné digitální hůlky stojím zas pevně nohama na zemi. Moderní sociální komunikace a její nástroje jsou doopravdy mocní čarodějové!

Když se v našem prostředí objevily první e-diskuze, bylo to zjevení. Cosi dočista nového, spojovaného s obrovskými, až dětinskými nadějemi. Opět leckdo věřil (pokolikáté už?), že technika nás povznese k lepšímu lidství. Dál to raději nebudu komentovat…

Pamětníci vzpomínají na ony diskuze jako na prostředí, kde si mohli tříbit názory s lidmi, s nimiž sice třeba i hrubě nesouhlasili, ale nebylo těžké si jich vážit. Nicméně masovost a zmasovění náleží k jevům, co jsou v moderní společnosti právem kritizovány. Devalvují prakticky vše. Virtuální prostor je toho famózní ukázkou. Například lidé, kteří mohou a chtějí přínosně diskutovat, jsou nezřídka upozaděni, či rovnou vytlačeni ostatními. Lidmi, jež diskutovat musejí; minimálně v jistém smyslu.

Bije totiž do očí, že si takoví přispěvatelé zhusta ventilují špatnou náladu a/nebo léčí komplexy. Obojí bývá také nezřídka propojené s dobře čitelnou osamělostí. Ulevit si ale dotyční někde musejí, tudíž zneužívají domnělé anonymity digitálního prostoru. V uvozovkách maskovaní nickem předvádějí často leccos z bezedné pokladnice „staré dobré“ hlouposti, nevědomosti, čtenářské negramotnosti, neschopnosti chápat ironii či argumentovat. Takže se člověk vcelku běžně setká s pravděpodobně plnoprávným občanem, který s „vážnou klávesnicí“ vykládá, že tu měl zůstat nacistický Protektorát – aspoň by se neděly komunistické zločiny 50. let!

Další rozezlené individuum se zase bojí o své osvědčené myšlenkové floskule, a tak shazuje jemu "ideologicky nevyhovující" článek o soudobé Venezuele. Což opře o bazální neznalost toho faktu, že slova „nafta“ a „ropa“ jsou synonyma. Přitom by stačilo jen trochu číst: například kdysi, nejspíše za mladých let dotyčného, tolik oblíbené mayovky…

Podivnou volnočasovou aktivitu, „odvahu“ vyjádřit se víceméně k čemukoli, si tito aktéři dodávají agresivitou, hrubými urážkami a nefalšovanou nenávistí k tomu, co se zrovna hodí nenávidět. Zčásti patrně i proto, aby zvýšili šanci, že budou nenávidět společně. Tak nějak hezky pospolu s dalšími „vránami“. Pan Malý s panem Nováčkem a pan Nováček s panem Malým... Se sobě rovnými, s nimiž se tak trochu sesedli u počítačů, aby bránili ony „osvědčené pravdy“. Pohodlné stereotypy a s nimi své ego. K jejich myšlenkové „výzbroji“ obvykle náleží pouze harampádí, jako jsou ideologické nálepky, osobní útoky nebo paušalizující odsudky. Případně „rychločtením“ získané informace z krabičky poslední záchrany – omyly proslulé české Wikipedie.

Evidentně je něco pravdy na bonmotu, že e-diskuze nahradily nápisy na veřejných záchodcích. Jenže proč tomu tak je? Na WC se přece s odpadními produkty počítá, jenže tady se poskytovatelé (komunikačního) kanálu začasté tváří, jako by jim na solidnosti a kultivovanosti prostředí záleželo. Všechno je samozřejmě úplně jinak. Kdo to nemínil jako frázi, obvykle debaty pod příspěvky redakce zrušil, anebo aspoň přísně vymezil. Ohraničil.

U převažujícího zbytku jde o jakýsi handl. V nadsázce řečeno: špinavý kšeft. Zdaleka neběží – přinejmenším ne primárně – o podněcování k podnětným diskuzím, nýbrž o záměr zvýšit návštěvnost webů stůj co stůj. Tedy též poskytnutím málo hlídaného, anebo zcela nehlídaného prostoru k exhibici. Darováním digitální pavlače jedincům, o jejichž názor by zřejmě nestáli snad ani ve čtvrté cenové. Případně jim tam rozbili ústa...

Leckdo si na tenhle moderní nešvar zvykl. Jiný si dokonce říká, proč to vůbec řešit. Mladým novinářům starší kolegové radívají takovéto „datové toky“ úplně a apriorně ignorovat. Že to nestojí za řeč. Zdá se ale, jako by běželo o pouhou špičku ledovce, střípek závažnější skládačky. Symptom hluboké frustrace ve vyspělé společnosti, kde se stále více jedinců cítí zahlceně, dezorientovaně, i proto osamoceně, vyhořele a ve stavu náchylném k depresím nebo agresím. Nejeden bude asi patřit také ke skupině, co vzdychá po idealizované vzpomínce státostranického režimu, kdy stačilo přečíst úvodní Rudého práva a člověk se neztratil naprosto nikde!

Příležitost ze sebe uvolnit myšlenkový kal nese však rovněž zde své konkrétní konsekvence. Někdy dokonce takové důsledky, jimiž je zhoršení výchozích negativních pocitů či spádů. Aby ne. V prostředí menšího společenského dohledu procházíme úplnou galerií negativních jevů, které na nás dopadají. Jak o tom píše také jeden z klasiků oboru Manfred Spitzer: „Zdá se, že především sociální sítě přispívají k polarizaci a významnému zhrubnutí veřejné debaty, a spíše než větší informovanost a otevřenost širokých vrstev způsobují paradoxně pravý opak…“

Existují studie, jež dokládají ono predikovatelné, že ve fiktivním prostoru máme sklony k většímu šíření úmyslných nepravd. Ke lhaní. Ostatně samotný diskuzní nick (nemluvě o avatarech, falešných identitách a krycích adresách) je nejčastěji holou nepravdou. Způsobem, jak se alternativně prezentovat okolí. A propos: rovněž také jistí kyberaktivisté, údajně vždy dobrovolní bojovníci s informačními nešvary a fake news, představují sami tak trochu oběti atmosféry fikce – říkají si „elfové“.

Snaha o vytěžení anonymity tam, kde nedostáváte odpověď z očí do očí, se zjevně promítá do chování kdekoho: bez ohledu na věkovou kategorii. Nejcitelnější důsledky se nicméně týkají mládeže; přes všechnu její obvyklou technickou znalost. Mluví se o nebezpečí závislostí, úpadku vzdělání a rozhledu, eventuálně rovnou digitální demence. Mladí lidé se navíc snáz nechávají strhnout k projevům, jichž by se ve standardním prostředí, bez takovéto, řekněme, „komunikační anarchie“ neodvážili. Náramně pohodlně, a leckdy i s pocitem pohodlí, podlehnou špatným vzorcům. Nebo jejich absenci.

Komplexní celospolečenské škody (včetně politických či bezpečnostních rizik!), o nichž se ve vztahu ke kyberprostoru stále více hovoří, vydaly již na hezkou řádku tištěných, případně elektronických knih. O e-diskuzích nemluvě. Ovšem nezdá se přesto, že by jimi vehementně doporučované pěstování pravých mezilidských vazeb zahájilo vítězné tažení.

Kdybych byl nábožensky organizován v největší křesťanské církvi, mohl bych své zamyšlení podepřít autoritou skoro nejvyšší. Papež František, náměstek Boha, při jedné návštěvě rodné Latinské Ameriky podotkl, že „Nestačí být celý den připojen, aby se člověk cítil uznávaný nebo milovaný.“ Je to víc než tak, jenže sebeklam a falešná iluze bývají schůdnější i kratší než poznávání vezdejší reality. O notný kus křivolaké stezky.

(Článek je upravenou úvahou pro slovenský deník Pravda)