Krůček do oranžového propadla

Voliči ČSSD jsou znechuceni, ale i zmateni. Cítí, že Lidový dům nemá sám představu, za koho a ke komu vlastně mluví. Koho reprezentuje. Kdo je jeho stěžejní volič.

O další prohru si ČSSD říkala sama. Může za ni arogance a politická rozmařilost vůdců strany

Volby do Evropského parlamentu oslabily některé tradiční síly starého kontinentu. Včetně sociálních demokratů. Jejich ztráty se řeší v Německu, ale co by jejich čeští soudruzi za tyhle ztráty dali! Sami přišli v europarlamentu o vše. Zbyly jim jen oči pro pláč.

Budeme-li ovšem věcně kritičtí, ČSSD si o další z řady porážek opětovně říkala. Dopouštěla se, a stále se dopouští, řady chyb, většiny z nich stále dokola. Z jejích předáků se stali nabobové. Dobrovolně izolovaní ve stranických sekretariátech, kde jim vybraní pochlebníci říkají to, co si oni přejí slyšet. Mnozí mají na čele napsáno, že úpadek významně zadlužené partaje chápou jako pouhou anomálii. Momentální výchylku, která se zase sama od sebe spraví, jakmile Andrej Babiš odejde ze scény.

Arogance či jakási politická rozmařilost sociálnědemokratických vůdců, kteří dávno nestojí „čelem k masám“, má v jedné z nejvíc rovnostářských zemí své důsledky. Voliči jsou znechuceni, ale i zmateni, protože cítí, že Lidový dům nemá sám představu, za koho a ke komu vlastně mluví. Koho reprezentuje. Kdo je jeho stěžejní volič.

Poprvé mimo europarlament

Že se tak zcela poprvé tradiční česká partaj nedostane do Evropského parlamentu, se vážně dalo predikovat. Ale přeci jen. Nebylo to o fous – necelá čtyři procenta (přesně 3,95) odevzdaných hlasů jsou o dost víc než hanba. Straně jde již o život. Takže když předák Lidového domu Jan Hamáček v bezprostřední reakci na výsledek prohlásí, že na analýzy je ještě brzo, je to vlastně žinantní. Z jeho předvolebních dopisů (ubývajícímu) členstvu totiž jednoznačně plyne zoufalství z dnů příštích. Vybízí v nich k agitaci v rodinách a mezi přáteli, k zapojení každého, kdo se jen prostému straníku namane.

Výzva padla na úrodnou půdu. Sociální demokracii vhodilo volební lístek do urny necelých sto tisíc voličů. Čili, s nadsázkou řečeno, členové plus jejich širší rodiny. Někdejší miliony příznivců nejstarší českou stranu v podstatě ostrakizují, jelikož mají opodstatněný dojem, že se nevyvíjí k dobrému. Někteří jí vyčítají neochvějnou vládní koalici s trestně stíhaným premiérem, jehož drtivá mediální převaha či lepší marketing pomohly odsát nespočet levicových sympatizantů. Veřejné výstupy z vnitrostranického boje oranžových jsou bizarní lahůdkou a občas budí dojem nějaké páté kolony v partaji. Například? Když se neohrabaný ministr Staněk, muž s amébovitým image aparátníka KSČ, dostal pod ostrou palbu na kulturní frontě, byl místo pomoci okamžitě napaden ambiciózními funkcionáři rodné partaje. Osobní zájmy v topící se straně jsou očividně vždy až na prvním místě.

Tah na bránu se k sociálním demokratům ani pomalu nevrací, kdežto dříve zdiskreditovaní činovníci horempádem ano. A ti, kdo z ní včas odešli, uspěli jinde. Třeba na eurokandidátce radikálně pravicové SPD. Zbylí „socani“ dávno ztratili, co na nich jejich voliči, byť s výhradami, uznávali.

Ještě tak před deseti lety se dalo říci, že zastupují lidi, jež potkáváte každý den na ulici. Posléze se ale ČSSD „transformovala“ ve vskutku kamennou, byrokratickou instituci, v níž dominovala neschopná nebo opravdu hloupá individua. Vzájemně si narcistně poklepávající po ramenou, jak jim to pěkně šlape. Prakticky vymizela analytická činnost a v příslušných aparátech nabobtnaly počty loajálních omezenců. Za odměnu doteď hlásajících, že za sešup z výšin dvaceti procent mohou tradičně uvažující partajníci. Nikoliv oni. Jejich idea lovit místo tradičních voličů mezi tzv. městskými liberály je přece skvělá! Zvláště rozhazuje-li v těchže vodách sítě plno konkurentů. Nemluvě o tom, že s tímhle nešikovným projektem přišel už kdysi Vladimír Špidla, který byl vysloveným neštěstím Lidového domu. Za bezbarvého Sobotky, jenž dnes chodí na demonstrace proti Babišovi (!), vyzdvižený na pozici premiérova šéfporadce.

„Béčko“ hnutí ANO

V podstatě se dá říct, že Česká strana sociálně demokratická ztratila identitu a změnila se v jakési „béčko“ oligarchicky řízeného hnutí ANO 2011. Což je stín, který se po dalším debaklu může jedině dál prodloužit. Těžko totiž partaj prezentovat výlučně slogany o vyšších dávkách nebo minimálním platu, jestliže to samé před volbami nabízí kdekdo. Přičemž nápady „socanů“ si nadto dosti snadno přisvojuje Babiš.

Tuzemští sociální demokraté mají na kahánku. Ztrátou čtyř mandátů zmizeli z evropské parlamentní scény, a pokud si povedou stále stejně, ovládáni malichernými zápasy druhořadých figur, zmizí i ze scény domácí. Stačí krůček do propadla.

Obdobný komentář publikovaly Lidové noviny dne 3. června 2019