Krizový vývoj ČSSD

ČSSD leží na politickém prkně, nemělo by se ní mluvit ve zlém, aby nás dle tradice nepřišel strašit. Byť si záplava občanů myslí, že „oranžoví“ nás straší již dávno.

Před koncem roku si dvě sesterské sociální demokracie, česká a slovenská, připomínaly svá významná výročí. Smer oslavil dvacet let trvání, ČSSD třicetiletí  obnovy působnosti v mateřské zemi. Bylo-li ovšem v jejím případě co slavit. Bývalí voliči partaje a soukromě i stávající funkcionáři (!) o ní totiž mluví jako o nebožce. 

Jestliže Lidový dům leží na politickém prkně, nemělo by se o něm mluvit ve zlém, aby nás dle tradice nepřišel strašit. Byť si záplava občanů myslí, že „oranžoví“ nás straší již dávno.  

Zkusme to tudíž jinak. Mluvme o starobylé organizaci, ustavené roku 1878, věcně a pravdu. Začněme komparací se slovenskou sestrou. Ficem vybudovaný Smer sice ztratil hodně z někdejšího pelu voličské přitažlivosti, stala se z něj sběrna surovostí a kariéristů, ale její perspektivy jsou pořád víc než solidní. Důvodů by se našla přehršel. Kupříkladu: Smer „okupuje“ prostor od středu po krajní levici, kde žádnou konkurenci nemá, zatímco pravicová opozice je značně fragmentarizovaná i rozhádaná. Nadto Smer – přes diskreditaci charismatického Fica – stále nepostrádá vhodné lídry. 

Všechny tyto základní výhody naopak zcela absentují u ČSSD. Formace stále méně brané v potaz. Však si také česká veřejnost prakticky vůbec nevšimla (a všimnout asi ani nechtěla), že člen vládní koalice má významné výročí existence. Pozorovat zmíněnou oslavu však nebylo bez užitku. Šlo o vánoční besídku úchvatnou, hodnou klišé o nastavovaném zrcadle. Třicetiletí renezance „socanů“ bylo připomenuto na úrovni cirkusového zážitku. Bohužel navíc podtrženého nevyřčeným citátem ze Simpsonových, kde se v křížovce ptají na zhýralého, nenasytného šaška Šášu čtyřslovnou nápovědou „trapný klaun na čtyři“.

Předseda socdemokratů a ministr vnitra Jan Hamáček zde nejprve pronesl zahajovací řeč, v níž vyzýval k odhodlanosti do nadcházejícího volebního roku. Brojil proti poraženectví. Přitom znalci zákulisí „oranžových“ znají, že zrovna tento bezbarvý předák zhusta propadá návalům „mimoparlamentní“ deprese...

Sedánky se samozřejmě zúčastnili i další význační představitelé ČSSD, z nichž většina se raději jen tiše účastnila oficiality, aby bez obtíží získala pomyslnou čárku. Daleko směšnějšími se nicméně stali ti, kteří se vystoupit rozhodli. Především v momentu, kdy už na pódiu posedávali čeští a němečtí politologové, na něž se mohli obracet hosté. Třeba bývalá místopředsedkyně Senátu a stávající poslankyně Alena Gajdůšková. Původní profesí učitelka prvního stupně, jež během své dlouhé (!) veřejné kariéry „proslula“ minimálními profesními dovednostmi. Jakož i výhradním mluvením, ba myšlením ve frázích. Současně ovšem také obrovskou snaživostí, jež svou povahou odkazuje k ústřední postavě Švejkem inspirované britské satiry „Jak jsem vyhrál válku“. Přesněji k poručíku Ernestu Goodbodymu s jeho železnou zásadou položit v každé hodině důstojnického školení alespoň jeden dotaz...  

Významná sociální demokratka ovšem tentokrát překonala sebe samu. Domácím i zahraničním specialistům na pódiu vmetla do tváří přímou otázku: „Jaká je historická úloha sociální demokracie?“ Co o kvalitě dotazu soudili přítomní funkcionáři z partnerské německé strany, jisto není, každopádně určitý obecně známý soud tato vážně míněná otázka podtrhla. Zatímco slábnoucí SPD léčí své potíže s úbytkem hlasů ideovým úkrokem doleva, Lidový dům "řeší" řádově horší problémy toliko nechtěnou tragikomikou. 

Zahanbit se totiž pí Gajdůškovou nedal ani její bývalý kolega ze Senátu Milan Štěch, někdejší mnohaletý předseda horní komory parlamentu. Nejdéle působící senátor, jehož nervozita se dá kvůli letošní obhajobě mandátu doslova krájet. Co „pro dějiny“ pronesl jeden z klíčových představitelů krátké éry, během níž se ČSSD volným pádem zřítila z více než dvaceti procent k samotné hranici volitelnosti? Vůkol vysvětloval, že u nás volby rozhodují protestní hlasy. Zajímalo by ho proto, jak se dají získat...

Prostoduchost až do morku kostí, trestuhodná neprofesionalita, nenasytnost či typická neschopnost sebereflexe mají určující podíl na tom, že dnešní „oranžoví“ mohou již jen tiše závidět slovenským bratřím. Z hegemona (levice) se stal rychle tající spolek přátel osobní moci. Grupa žinantních postaviček s drápy křečovitě zaťatými do vládních nebo jiných výnosných křesel. 

V minulé koalici, za premiéra Sobotky, byla sociální demokracie takzvaně vydžusována spolupracujícím hnutím ANO. Politickou divizí holdingu miliardáře Andreje Babiše, majícího nyní přes třicet procent preferencí. Načež se potupená partaj ze situace zásadně „poučila“ a s podobně neschopným vedením vskočila do jámy lvové. Do další, čistě Babišovské koalice; jenom samozřejmě v umrněné úloze. Tou je neochvějné krytí zad perfektnímu produktu polistopadového budování kapitalismu. Ochotné sebezničení se rolí pejska na vodítku. 

Nenasytná věrchuška ČSSD neopustila kabinet dnes znovu trestně stíhaného premiéra ani ve chvílích, kdy by to asi udělal každý. Každý, kdo si chce zachoval tvář. Lidový dům však ne, nechává na sobě politické dříví štípat. Čímž přirozeně drtí na prach vlastní kamenné základy. Partajní „elity“ se rvou o ohlodané kosti a systematicky podrážejí nohy vlastnímu předsedovi. Aktuálně to dělají hlavně z obavy o individuální volební prohry v krajském nebo senátním klání. A postupují proto samozřejmě bez nejmenších zábran. V první řadě prostřednictvím kandidátek „očištěných“ od tradiční značky Česká strana sociálně demokratická. Skrze „krysové“ reakce na krisový vývoj…

Text vychází z komentáře publikovaného slovenským deníkem Sme