Islámský stát – když pták Fénix umírá

Islámský stát stojí nad hrobem. Nikoliv nad masovým hrobem, kterých na Blízkém východě rozesel, žel bohu, přehršel, nýbrž prý nad svým vlastním. Prý. Není to asi úplně tak.

Nicméně v zásadě už nekontroluje žádné významnější území. Z čehož jasně plyne, že se podoba jeho válčení „za lepší zítřky“ významně (z)mění. Nějakým způsobem transformuje. Souhlasit lze ale s koncem jeho dosavadní verze, která byla konkrétně územně zakotvena. Tudíž si také můžeme dovolit stručnou, leč důležitou rekapitulaci jeho zrodu, vývoje a pádu. Možná si tím též, budeme-li ochotni hledět pravdě do očí, nastíníme i něco o jeho příští podobě. O znovuzrození, jemuž se naneštěstí nevyhneme. Islámský stát, ať bude mít jakékoli pokračovatele, protagonisty, lokaci či název (a hlásí se k němu bojovníci po celé planetě) je pouze pojmenování pro bezpečnostní rys naší doby. Proto nejspíše – jako pták Fénix – znovu povstane.

Když se samozvaný „chalífát“ objevil, bylo to novum. Jakási kvalitativně vyšší forma moderního radikálního islámu. Krvelačný náboženský extremismus ve formě, vedle nějž organizace typu Al-kajdy (po léta na Západě oblíbené marketingové značky) působily jako úplná nedochůdčata. Však jim v něm také povstala nebezpečná konkurence. Podobné teroristické organizace jsou typické tím, že jsou „všude a nikde“, jenže tentokrát si islamisté mohli poprvé zformovat svůj vlastní „stát“. Rádobycelek, jenž měl být oficiálně jakousi protiváhou úsilí velmocí ovlivňovat muslimský svět. A samozřejmě rovněž „První zemí islámu“, když budu parafrázovat politickou mytologii bývalého režimu – dle některých odborníků postaveného na sekulárním náboženství. Odtud se měla šířit do světa „jediná pravá víra“. Okamžik, „pravá víra“ není přesný obrat tam, kde je náboženství odděleno od státu. Jde vlastně o návod k individuálnímu životu i správě věcí veřejných. Přísnou všeobjímající doktrínu.

Islámský stát v Iráku a Sýrii (ISIS), jak se tento temný útvar také nazýval, vzešel z atmosféry, kterou s typickým sarkasmem popsal profesor sociologie a europoslanec Jan Keller: „Západní koalici se povedl neobyčejně inteligentní kousek. V nejstrategičtější části světa vojensky (i když bez vyhlášení války) rozvrátila jediné tři režimy, které byly schopné brzdit nástup agresivního islamismu. Irák, Libye a Sýrie tvořily hráz expanzi náboženských fanatiků. Tuto hráz se našim spojencům podařilo dokonale rozbombardovat. Výsledkem je masová migrace do Evropy a destabilizace zbylých relativně umírněných režimů v arabském světě. Ti chytráci, kteří dnes kritizují Trumpa, zarytě mlčeli, když docházelo k těmto osudovým chybám. Někteří jim k tomu ještě tleskali.“

Na počátku byla protizákonná invaze do Iráku roku 2003. Kolem ní, připomínám, nastal mezi západními spojenci srovnatelný rozvrat, jaký nyní způsobuje spor o Írán. Paralely jsou zjevné; čerstvá varšavská konference potvrzuje také zachované politické napětí mezi východem a západem EU. V poraženém, postsaddámovském Iráku se obratem projevilo všechno, co charakterizuje nemoudrou okupační správu. Včetně rozpuštění bezpečnostních složek baasistického režimu. Rozval dosavadního řádu, přítomnost cizích vojsk, co v zemi již stanuly během 1. války v Zálivu, rozdmýchané sektářské násilí a další maléry se posléze, v původně sekulární zemi, přetavily v rostoucí religiózní radikalismus. Nový prapor, pod nímž se mohli nespokojenci houfovat! Nejvlivnějším produktem trendu se stal právě IS, prapodivný mocenský virus, k jehož podstatě patří – například oproti afghánskému Tálibánu – šířit se a replikovat do (vzdáleného) zahraničí.

Ke zrození Daeše jsem četl geniálně zjednodušující charakteristiku a o tu bych se nyní rád podělil. Nesnášenlivou strukturu stvořily v zásadě tři druhy lidí, které můžeme shrnout názvem kovbojky s Clintem Eastwoodem: „Hodný, zlý a ošklivý“. „Hodní“ byli ti, kteří prostě spadli pod vládu Islámské státu, aniž o to stáli, jenže chtěli v nových poměrech přežít. Radikálové jednoduše obsadili jejich město či ves, přičemž vládní centra s tím nic nesvedla. „Oškliví“ jsou ti lidé, kteří přicházeli bojovat kvůli ideálům nebo dobrodružství, aby přebili svoje (ekonomické) problémy, nejistoty a frustrace. „Zlí“, to už byla načisto jiná sorta. Míní se společensky deklasované vůdčí postavy, Husajnovi hodnostáři. Znechucení vlastním sociálním pádem a otrávení z nestability demokraciemi slíbeného „ráje“. Alláh a jeho věřící jim byli pouze nástroji k obnovení dřívějších pozic a výsad.    

Krutou vypočítavost ale projevili i jiní, bez nichž by se Islámský stát nestal nejbohatší teroristickou organizací vůbec a nedosáhl zdaleka takového územního rozmachu. Dejme tomu významný člen NATO, Turecká republika, jej – s tichým souhlasem ostatních aktérů – využívala v oslabování Kurdů, jejichž touhy vydobýt si vlastní stát se po desetiletí bojí jako čert kříže. Můžeme to však říci také obecněji. Zástupná válka v Sýrii nebyla prvním případem, kdy Západ koketoval s využitím islámský radikálů ve svůj strategický prospěch. Mluvilo se proto s lehkou (či spíše těžkou) trapností o „umírněných islamistech“, neboli, přeloženo takříkajíc z češtiny do češtiny, o „umírněných extremistech“.

Ovšem co bude s těmi, kteří zánik IS přežili? Někteří se vracejí do svých evropských domovin, aby se stali potenciálním bezpečnostním rizikem. Jiní se údajně už léta přesouvají do jiných neuralgických regionů světa, protože pochopili, že Daeš je jedno velké „prozatím“. Mají zkušenosti a jistě o nich ještě uslyšíme. "Proslavenou" značku ponesou dál.

Komentář byl původně zveřejněn v MF Dnes