Dobré a zlé dobro

I jednou byly dvě sestry. Mladší Lenka a starší Alenka. Obě se měly velice rády a milovaly i svého dědečka. Ten své vnučky miloval taktéž. 

I jednoho dne, kdy byly obě sestry jako malé holčičky na prázdninách u prarodičů, jim povídal pohádku. A tak jak už to v pohádkách bývá, dobro zvítězilo nad zlem a všichni se radovali. Nu v té chvíli holčičky slíbily dědečkovi, že ať se stane cokoliv, budou se snažit ve svém životě prosazovat dobro. A tak se rozešly. Vánek osudu je pak rozvál po světě dřív, než by koktavý 10x po sobě Pokopatepetl řekl bez zakoktání.

Čas oponou trhnul a přes třicet let uběhlo jako voda. Sestry se rozdělily, každá zmizela v jiném koutu světa, ovšem osud tomu chtěl a sešly se obě u dědečka znovu, tentokrát ošlehané ventilátory klimatizací i svěžím horským vánkem, aby probraly život, tak jak šel.

Alenka, nyní už zralá paní Alena, se rozvykládala o svém životě, o osudu, který jí moc radosti nenadělil. Manžela ztratila velmi brzo následkem autonehody a o všechny tři děti, které jí zůstaly, se starala s maximální láskou. Tu byla přísná, tu laskavá, ale vždy si utrhovala ze svých radostí, aby děti mohly na tábor, na výlet, aby poznaly nové přátele. Hovořila o obtížích, které ji pronásledovaly při hledání dalšího partnera, jak vytrvale vždy hrálo prim to, jestli budou spokojené právě děti. Ale nakonec se vše v dobré obrátilo. Přese všechny obtíže Alenka našla klid a smysl života.

Do vyprávění se pustila i Lenka. Mladá a ambiciózní, žena, která se rozhodla zachránit svět.  Tu bojovala za práva utlačovaných v jiných zemích, tu zachraňovala žabičky z lokality, kterou někdo chtěl použít na výstavbu silnice. Založila neziskovou organizaci na podporu práv menšin, bojovala v řadách jedné nejmenované parlamentní strany za práva žen. Prosazovala neúprosně a se svou vrozenou autoritou taková řešení, která zákonem omezovala věci, které se jí zdály škodlivé, prosazovala kvóty pro ty, co byli diskriminováni a v jejích očích znevýhodňováni. Pořádala petice, dělala vše pro to, aby zachránila naší planetu Zemi. Odmítala globální oteplování a prosazovala alternativní způsob života s minimální uhlíkovou stopou. A obrovskou vervou bojovala proti nenávisti tak, že nenáviděla všechny nenávistníky až za hrob.

Ano, i ona našla milujícího partnera a vychovávala jedno dítě, které vzorně vedla k toleranci a multikulturalismu. Vštěpovala mu, že je nutné tolerovat ostatní, jejich jinakost a učila ho, že jeho individualita je jedinečná.

Jak se čas nachyloval, obě sestry se z původně radostného shledání postupně dostaly do rozporu, která z nich  lépe naplnila dávné předsevzetí o prosazování dobra. Lenka i Alenka na to každá měla svůj názor. Nakonec došlo k nezbytnému, jako nejvyšší arbitr byl povolán dědeček, aby je rozsoudil.

Děda zprvu odmítnul, věděl, že by jeho posouzení nemuselo býti přijato oběma stranami. Nakonec však svolil. Dlouze se zamyslel a pak pronesl tuto řeč:

„Lenko i Alenko, jste mé vnučky a nadevše vás miluji, ať dnes uslyšíte z mých úst cokoliv, co by vás rozrušilo. Obě chcete po mně, abych vás rozsoudil, která vykonala na tomto světě více dobra. Zklamu vás, já to neudělám, ale uděláte to vy samy. Já vám dám jen návod.

Za celý svůj život jsem se naučil jednu věc. Nezáleží na tom, jak velké dobro si přejete udělat, ale jaké dobro ve skutečnosti uděláte. Cesta do pekel bývá vždy dlážděna dobrými úmysly a ti, co už v tom pekle zajisté jsou, by vám určitě rádi povykládali, jaké skvělé plány měli a jak se to jen tak nějak pokazilo.

Naučil jsem se za svůj život jednu věc rozlišovat. Pravé dobré dobro je vždy naprosto jedinečně identifikovatelné a prokazatelné tak, že jeho strůjce vždy nějak omezuje nebo umenšuje …. sebe. Sebe pro dobro jiných. Neprosazuje  svůj zájem nad zájmy ostatních, nebere jedněm, aby dal druhým. Vždy bere jen a jen sobě. Vždy je jeho dobro následováno umenšením jeho samého. Sám přijde o nějakou výhodu, přijde o peníze, lepší postavení, lepší místo. Obětuje se pro jiné, aniž by za to měl oslavné ódy v médiích, vezme ze své peněženky peníze, které nepatří nikomu jinému a hlavně ne jeho dětem a těmi podpoří dobrou věc. Ten kdo dělá skutečné dobro, dělá ho vždy za svoje, dělá ho vždy tak, že je sám umenšen. Dělá ho vždy bez nároku na jakoukoliv odměnu, byť jen mediální. Takových skutečných dělníků každodenního dobra jsou miliony. Jsou bezejmenní a jedině díky nim, může být svět lepší.

Zlé dobro naopak vystavuje na obdiv své činy. Skoro nikdy není děláno těmi, co ho obvykle veklohubě prosazují, aby je snad nějak poškodilo. Zlé dobro je s železnou pravidelností děláno za ukradené peníze jiným, ať už legálně přes daně, nebo ilegálně přes falešné nadace a sbírky. Zlé dobro se halí do roušky dobra jen proto, aby se chlubilo. Zlé dobro kárá ostatní, zlé dobro nařizuje pravidla, zákazy a příkazy. Zlé dobro diktuje, bere, aby pak část dávalo s mediálním pokřikem. Zlé dobro vždy umenšuje jedny, aby druhým dalo… a aby něco zůstalo bokem. Zlé dobro nařizuje toleranci k netoleranci.  Zlé dobro je mor a pokud převládne, bude zlé dobro příčinou našeho konce.“

Pak se dědeček odmlčel a po nějaké chvíli se nadechl a pokračoval:  „Teď si děvčata sama rozmyslete, jaké dobro děláte. Ne, nejsem ani nechci být vaším soudcem. Opravdu neznám vaše pohnutky a nemíním je soudit. Jen jsem vám chtěl říct, že vás mám obě rád a miluji vás bez ohledu na cokoliv. Láska totiž neklade podmínky.“