Když jsem dopsal minulý blog „Za komunistů mi bylo báječně, nebo ne?“, překvapil mě ohlas na obyčejné vzpomínky na prvních 30 let mého života. Z legrace jsem blog ukončil slovy: „Raději o druhé třicítce života psát nebudu, soudruzi by mi to spočítali.“
A. Kárníková
To co se potom dělo v diskusi mě opravdu překvapilo – zlo, napadání a hulvátství. Přitom šlo normální vzpomínky na dětství v době socialismu, mé vlastní, na nikoho nepřenosné, navíc s hodnocením, že to dětství špatné nebylo. Ale posuďte sami: http://pavelkarnik.blog.idnes.cz/c/382582/Za-komunistu-mi-bylo-bajecne-nebo-ne.html
Rozhodl jsem se pokračovat, ti co nechtějí rozumět, stejně neporozumí a ti ostatní nechť sami zhodnotí, zda „český kapitalismus“ a život podnikatele je opravdu plný tunelů, leváren a dalších nectností, které jsou době po listopadu 89 připisovány. Minulý blog jsem skončil v roce 1989, ženatý v sídlištním bytě, s jednou dcerou, slušným zaměstnáním a relativně šťastný.
Zacinkali jsme si klíči a plni očekávání čekali, co nám nová doba přinese. Mě například přinesla nutnost podnikat, můj zaměstnavatel spěl k rychlému konci a já k 1. září 1990 si vyběhal svůj první živnostenský list. Začal nevídaný kolotoč a sbírání zkušeností. Začínal jsem s jedním stolkem, prodejem losů a dalších drobností. Já na jednom konci tržiště nebo burzy, má manželka na druhém. Každý víkend, všechny soboty a neděle, za každého počasí, tedy i třeba v -20°C. Naše tříleté dítě bylo u babiček a my ráno po 4. hodině opouštěli panelák a s naloženou škodovkou vyráželi do okolí. Bylo to krušné, ale musím říci, že mi to i hodně dalo. Pozbal jsem soudržnost mezi prodejci, vzájemnou solidaritu a pomoc. Nevím, obávám se, že nyní to již takto nefunguje.
Po roce jsme si otevřeli první kamenný obchod na náměstí a zadlužili se. Poté ještě s dalším kolegou otevřeli další, a ještě jeden a velkoobchod k tomu. Já přidal další obchod v sousední Kutné Hoře. Prvních 5 let jsme neměli ani den dovolené a zaměstnávali kolem 20 lidí. Lítali jsme z místa na místo, zaváželi prodejny, vylepšovali pracovní prostředí. Ti zkušení z Vás již možná tuší. Zatímco my jsme nestíhali, zaměstnanci naopak stíhali krátit tržby a my byli nuceni zavřít svůj první obchod. Postupně jsem se se společníkem rozešel a podnikal pouze sám.
Začal jsem stavět dům i díky stavebnímu spoření, pořídil auto a konečně došlo i na tu dovolenou. Dalších tři roky jsme trávili každou volnou chvilku na stavbě. V novém domě se nám narodila další dcera (tedy popravdě v nemocnici), a stále jsem díky podnikání trávil mimo domov moře hodin. Na uznání jsem si počkal až do roku 2006, kdy v historicky prvním ročníku soutěže Hospodářských novin jsem se stal Živnostníkem roku Středočeského kraje.
Mezitím jsem stihl vystudovat i vysokou školu i navazující magisterské studium a absolvoval množství kurzů, neboť nejhorší je ustrnout, držet krok se vším novým, co se kolem děje je velmi důležité. Rozhodně nesouhlasím se vším co se v podnikání (a politice) děje, ty časté kontroly, neustálé zdvihání daní a plno dalších nesmyslů mě od podnikání postupně odvedlo a přenechal jsem ho své manželce v celém rozsahu.
A já? Plním si sny, před lety jsem si k 50. narozeninám, nadělil choppera, čeká mě krásná dovolená. Mé zaměstnání mě baví a do práce se těším, starší dcera již žije sama v nově postaveném bytě (také ze stavebního spoření) a na tu mladší mám konečně více času. Mohu nyní i sledovat politiku a konečně sem tam i odpočívám, třeba na rybách. Jo a ještě umím rozčilovat svými blogy…
