V minulém blogu jsem se svěřil, že jsem šťastné nedělňátko i když narozené v sobotu. Dnes chci vzpomenout na pedagogy v letech šedesátých a sedmdesátých minulého století. Na to proklínané socialistické školství a neortodoxní výchovné metody, kdy menší fyzické tresty byly tolerovány…
Tomáš Koleszár
Vůbec nechci tuto dobu hájit, nebyla vůbec dobrá, jen chci malinko nostalgicky zavzpomínat tak jak je mi vlastní – tedy s drobným úsměvem na líci.
Myslím si, že jsem byl poměrně hodné dítě, ale názor mých učitelů a později profesorů byl poněkud odlišný. V roce 1968 na podzim, kdy se naší zemičkou proháněly tanky a kolo dějin se otáčelo zpět, jsem začal chodit do třetí třídy. Tehdy jsem se sešel po ránu se svým tehdejším nejlepším kamarádem, Mirkem Stehlíkem u nás doma. On přinesl tatínkovy Maricy s filtrem a já dodal flašku rumu a knihu s fotografiemi nahých indiánek, uzmutou s knihovny rodičů. Do školy jsme dorazili někdy na desátou a smrdíc chlastem a cigaretami. Mirek tehdy brečíce nezaváhal a naprášil mě, že jsem mu ukazoval k tomu všemu ještě nahotiny. Nestačil jsem ani vysvětlit, že A.V. Frič je seriózní autor a kniha Indiáni Jižní Ameriky, kvalitní cestopis a lup, už jsem ji držel od paní učitelky. Doma jsem dostal naloženo ještě mnohem a mnohem více.
V bytě 2+1 na kolínském sídlišti jsem bydlel s rodiči a dvěma sourozenci, nikdy jsme nebyli například u moře, ale troufám si tvrdit, že jsme měli plnohodnotné a krásné dětství. Na sídlištním plácku jsme hráli fotbal, lítali na kolech a hráli takové množství her, že nynější děti nemají ani představu, že jich tolik existuje. A těch báječných knih! V mých necelých třinácti letech zemřel tragicky můj otec, což mělo možná další vliv na mé chování. Jako kluk vyrůstající bez otce jsem byl pro řadu lidí, ale i učitelů automaticky podezřelý a vstup do puberty byl tedy poněkud nešťastný.
Někteří učitelé nás však trestali naprosto spravedlivě a já vzpomínám, jak všemi žákyněmi milovaný učitel Pepa Dolejší, nás hochy tahal bolestivě za pejzy a posílal k holiči. Jak pan učitel Pitelka, který tak překrásně na hodinách Hudební výchovy hrál na housle, se v tělocvičně měnil na trestajícího boha Dia a nejen mé vylomeniny trestal dobře míněnými údery peškem.
Nyní po čtyřiceti letech jsem se sešel s panem učitelem na vernisáži obrazů místního výtvarníka v kolínské knihovně. Já z titulu váženého ředitele knihovny vítal velké množství návštěvníků a důchodce Jaromír Pitelka měl s kolegou hudební vložku, kdy hrál stále překrásně na své housle. Doběhl jsem ho při odchodu, poděkoval za hudební vystoupení a připomněl mu, že mě mlátil před 40 lety peškem. Zvedl ke mně své staré moudré oči a řekl: „Já vím a musím se pochválit, že jsem Vás tloukl dobře. Pár let jsem nyní v knihovně nebyl a musím před Vámi pane řediteli smeknout, co jste tu dokázal. Knihovna je nyní opravdu kulturní stánek na který může být Kolín pyšný.“ Otočil se a s houslemi ve futrálu, trochu nahrbený odešel po schodech dolů.
Tato pochvala mě tak strašně potěšila, že jsem se s ní musel svěřit i Vám. Někdy je opravdu asi škoda každé rány, která padne vedle. Raději bych ji sice dostal od otce, ale ten nebyl. Teď když to po sobě čtu, nezdá se mi tento blog tak veselý jak jsem si sliboval. Nu což, zlobil jsem i na střední a o tom někdy příště. Mimochodem silák Frištenský, ten statný rek, se narodil kousek od Kolína v osadě Kamhajek.
