Pokora. Chybí nám citelně po všech stránkách. Jakožto lidstvu, civilizaci, národům a zejména jedincům.
Nejedná se mi v žádném případě o pokoru z hlediska nějakých náboženských dogmat nebo snad ve vztahu k jakýmsi oficiálním autoritám, tam by to bylo naopak. Zde mám na mysli určitou pokoru mysli člověka vůči světu jako takovému, tomu úžasnému konglomerátu existencí, nepřeberných podnětů a možností vývoje.
Tohle bude trochu jiný, asi dosti filozofující blog, možná se zdánlivě nekoherentními myšlenkami a ne pro každého příjemnými postřehy. Kdo chce číst o Covidu nebo politice, nechť si ušetří čas a rovnou jej přeskočí. Na ukecané traktáty není ani na samotce čas!
Ti pokročilejší tak nějak tuší a uznávají, že na poli pokory opravdu máme své mouchy, jak se říká. Nalijme si čistého vína: trpíme sebestředností a sobectvím, arogancí, zabedněností, zpátečnictvím, obecnou nechutí k vývoji a dalšími projevy blbosti. Egocentrismus, antropocentrismus a bůhví jaký ještě centrismus. Nemáme příliš rádi uvažování, zejména ve směru nových myšlenkových paradigmat. A s čím máme problém na úrovni individuální, musí se nám zákonitě zrcadlit v globálu (není možné, aby v národě plném Gándhíů a Matek Terez vládli takoví, jací například v současnosti vládnou u nás… ať už zde máme na mysli politiky nebo jejich neoficiální zaměstnavatele). Všechno víme nejlíp, jsme naprosto blazeovaní a nic nás nepřekvapí. Na vše máme názor, ačkoli o většině věcí nevíme prakticky nic. Místo úsudku vzýváme předsudek a místo empatie přezíravost. Běda ovšem, když nám někdo cosi takového vytkne. To pak ego halasí a paradoxně ukazuje prstem na všechny kolem.
Dnes a denně nám může být ukazováno, jak slepé a mělké je často naše pinožení, a přesto trpíme – stejně jako celé civilizace – značnou nepoučitelností. Pořád a stále dokola, budeme si hledat omluvy, aby nám svědomí dalo pokoj.
Například v současnosti je nám nepřehlédnutelným znamením dáváno najevo, že je potřeba taky někdy vylézt z té škatulky kultu pohodlí a podívat se na sebe seshora. Na to, jak leckdy bolestně se vyvíjíme a jak všechno bereme s naprostou samozřejmostí. Ve svých myšlenkových schématech jsme tak zapouzdřeni, že nejsme schopni vidět, když se nám přímo před zraky mění zásadní životní podmínky. Pro samé stromy nevidíme les a všechny, kdo jej vidět schopni jsou, odměňujeme výsměchem. Z pochopitelných mocenských důvodů jsme nikdy nebyli vedeni k samostatnosti – preferujeme tedy davové, stádní myšlení. Kdo přijde s novým a užitečným podnětem, je přinejmenším stigmatizován, v tužších režimech rovnou trestán.
Přístupnost novým myšlenkám totiž vyžaduje určitou otevřenost mysli i srdce, a tedy povznesení se na jakousi vyšší úroveň, řekněme snad i jistou duchovní či duševní práci. Bylo by samozřejmě nepřínosné házet hrách na zeď a komukoli cokoli úporně vyčítat; každý jdeme vlastní cestou. Na druhou stranu jistě není úplně od věci občas na možnosti odlišné perspektivy poukázat.
Ona zatrolená, problematická část našeho nitra zvaná ego nerada poslouchá jakoukoli kritiku, a to bohužel i v případě, kdy je to kritika toliko vzácná, konstruktivní, a tedy přínosná (zdravá zpětná vazba). Schéma jede jasnou – byť slepou – linií, a kdokoli tuto narušuje, pasuje se do role nepřítele. Přijde výsměch, ten převlečený, hluboko usazený strach. Změna není v nezdravém systému vítána, jelikož pro něj pochopitelně představuje ohrožení – a to lze vztáhnout jak na mikrokosmos nitra jedince, tak na makrokosmos společnosti. Stačí se v historii podívat na dobré myšlenky s potenciálem posunout lidstvo dál a současně na ty vlny odporu, které se proti nim vždy zvedají, různými kampaněmi počínaje a chytračením všelijakých užitečných idiotů konče, v závažnějších případech dokonce včetně represí z vyšších pater systému. A to přesto, že zlo nakonec stejně nikdy nemůže zvítězit, neboť to by bylo v rozporu s přírodou, se samotným životem.
K tomu se váže i poznatek, že nám bytostně chybí perspektiva, vyšší nadhled. Astrofyzik Carl Sagan v 90. létech v souvislosti s fotkou Země (níže) ze sondy Voyager 1 řekl:
„Podívejte se znovu na tu tečku. Ta tečka, to je tady. To je domov. To jsme my. A na té tečce každý, koho milujete, koho znáte, o kom jste kdy slyšeli. Každá lidská bytost, která kdy existovala, tu prožila svůj život. Souhrn veškeré naší radosti i utrpení, tisíců sebejistých náboženství, ideologií a ekonomických doktrín, všech lovců i sběračů, všech hrdinů i zbabělců, všech stvořitelů i ničitelů civilizací, všech králů i rolníků, mladých zamilovaných párů, všech otců a matek, nadějných dětí, vynálezců a badatelů, všech učitelů morálky, všech zkorumpovaných politiků, všech „superstar“ a „svrchovaných vůdců“, všech svatých i hříšníků za celou historii našeho druhu. To vše na smítku prachu vznášejícím se ve slunečním paprsku.“
Jen trochu pokory.
Přitom máme všude kolem množství podnětů a jasných ukazatelů, že takhle to nefunguje. Že to musí jít jinak. Že si takto pod sebou podřezáváme větev. Že skutečně nemáme žádnou planetu B. Že sobectví nikdy nebyla, není a nikdy nebude cesta. Že se historie pořád opakuje. Že doba je těhotná změnou. Že se svou druhou jachtou a pátým autem sice budete chvilku klidně spát, ale nakonec vás to rozežere zevnitř. Že přírodu neobalamutíme (přitom ona nám na druhou stranu bez požadavků jakýchkoli smluv, záruk a pojištění poskytuje absolutně všechno, a nám to přijde naprosto samozřejmé, jako kdybychom se o to snad nějak zasloužili). Že entita neschopná se poučit je odsouzena k zániku, což je vlastně varianta přírodního zákona o přežití silnějšího. „Silnější“ v našem případě ovšem není ten agresivnější a majetnější, kdepak. Jsou to naopak právě ti velcí „majitelé“ takto přemýšlející, kdo jsou onou nemocí lidstva, oním slabým článkem, který nás dnes už zcela očividně vede do záhuby. A my, zblblí luxusními hračkami, toho duševně nemocného pištce stále následujeme. Víme dnes už snad i to, že se nemůžeme spoléhat ani na nějaké vůdce (zkušenost už máme, díky moc), ani na různé guru a mesiáše (je zde riziko farizejství a opravdový vývoj je beztak striktně individuální), ani na oficiální autority (nikdy jim na nás nezáleželo, ačkoli ne každý je schopen tuto myšlenku zpracovat).
Zkusme méně mluvit a více poslouchat – protože pak třeba skutečně můžeme začít něco slyšet. A dívat se. Kdo se dívá, může každodenně vidět, že je třeba sklonit se ve své primitivní aroganci před rovnováhou a genialitou přírody, gigantičností univerza a nakonec i před nedozírnými možnostmi samotného bytí, z něhož my ještě neznáme ani miliardtinu promile…
Kdy jindy než teď?
