Proč chcete zakazovat KSČM?

Kontraproduktivní urputnost. Dobrým úmyslem dlážděná cesta do nesnází. Jak jsem změnil názor aneb pohled člověka ročníku '82

Než se někomu nepatřičně zvýší tep, rovnou vás ubezpečím, že pokud jsem kdy vůbec měl nějaký bližší vztah k politice, který by stál za řeč, tak snad jedině ten, že jsem odjakživa jednoznačný antikomunista. A dodnes jsem zcela nepochopil, jak může příčetný člověk žijící v této zemi komunisty podporovat, po tom všem. Jeden by si řekl, že stačí umět číst, mít za sebou pár hodin dějepisu a být schopen používat základy logiky. 

Nicméně v průběhu let jsem došel ke změně jistého specifického názoru, který se týká legitimnosti parlamentní existence Komunistické strany, nebo spíše našeho přístupu k této existenci. 

Pocházím z rockerského hippie zázemí, desky Párplů a Uriášů u nás doma běžely dokola a v době puberty jsem se seznámil i s českou undergroundovou muzikou. Svobodomyslnost a vyhraněnost vůči hroutícímu se režimu zde tedy byla samozřejmá. Z dětství si pamatuju hodně, ale politické věci pochopitelně šly mimo mě. Dneska se pousměju, když si vzpomenu na svou tehdejší optiku, jak v televizi nějaký dědek chodí sem a tam a pořád cosi mele o nějaké „přestavbě“. Pak začaly padat třešně („Nemocná moc už je bezmocná,“ jak v roce 1991 zpíval Luboš Pospíšil) a já si s dospíváním začal onen obrázek pořádně doplňovat; později jsem si znalosti poválečné historie důkladněji prohloubil v rámci studia literatury. 

V době někdy před deseti lety, kdy jsem se ještě o politiku teoreticky alespoň trochu blíže zajímal – tedy v tom smyslu, že jsem byl schopen občas jít k volbám –, mě nemálo rozčilovalo, jak je možné, že v našem parlamentu může legálně existovat Komunistická strana. Je to ostatně podobné, jako kdyby v Německu dodnes existovala strana, která má v názvu slovo „nacistická“, říkal jsem si tehdy. Vina se svalovala na leckoho, Havel prý na to měl sílu a mělo se to udělat hned po revoluci, Havel prý na to sílu neměl a kdovíco ještě. Postavit komunisty mimo zákon by samozřejmě bylo bývalo přinejmenším gestem, gestem vůči nejen všem lidem postiženým tou dusivou normalizací, ale především vůči obětem teroru padesátých let a vůbec celkově vůči zemi jako takové, s celou tou její šílenou čtyřicetiletou historií. Když pak po dvaceti nebo kolika letech začali některé bývalé politické (a zde tedy i zákonodárné) činitele perzekvovat, říkal jsem si, že na tohle gesto je asi už trochu pozdě, nehledě na to, že leckteré jiné (a kdysi značně exponované) figury si dodnes vesele užívají důchodu, o činitelích v politice nadále aktivních nemluvě. Vadilo mi, že se s tím nic nedělá, a měl jsem (ostatně dodnes částečně mám) za to, že to o nás leccos vypovídá. 

V průběhu let jsem se tím ale přestal zabývat, měl jsem svých starostí dost a později se začal můj postoj k politice a světovému dění obecně dosti transformovat. A právě v rámci této pozvolné, ovšem závažné změny úhlu pohledu mi po čase došlo mimo jiné i to, že zakazovat Komunistickou stranu by byla zásadní chyba. 

Byla by to chyba, protože takhle alespoň trochu víme, na čem jsme. 

Ano, jistě namítnete, že spousta bývalých soudruhů beztak jenom převlékla kabát a jede vesele dál, pod jiným názvem a s novým programem, ale stejně nehorázně a nenasytně jako dřív. Proti tomu nelze říct ani slovo a jistě bychom byli naivní, kdybychom si mysleli, že tomu tak není. 
Tento fakt ovšem nic nemění na tom, že takhle stále máme alespoň jakýs takýs přehled o tom, jak na tom jsme, jaké jsou tu preference – tedy preference obyvatelstva, nás samých. 
Došel jsem k tomu, že je nepochybně dobře, když máme tato hrubá čísla k dispozici; když jsou do politiky obecně voleni šílenci, ať u nás nebo třeba na Západě; když vidíme, kolik lidí podporuje epigony ničivých režimů; když máme nějaké zrcadlo. Protože přesně o to se jedná – je to naše zpětná vazba, která umožňuje sebereflexi. Můžeme na ně nadávat od rána do večera, ale ty figury tam někdo volí, na to nezapomínejme, ačkoli zrovna o tomhle aspektu se v televizích celého světa příliš nehovoří. 
Opravdu chcete, abychom ztratili přehled absolutně? Na gesta už je přece pozdě a je pořád lepší, když máme zmetka na očích, než aby vše vypadalo růžově, a zlo přitom bezproblémově proudilo dál, ovšem tentokrát již zcela skryté pod povrchem. 

Po dlouhé době jsme vylezli z bláta. Někteří filutové situace využili a začali z ní dělat louži. A přestože existuje spousta možností, různí prvoci nás chtějí stahovat zpátky do onoho bláta. Měli bychom zahazovat možnost trochu si na ně posvítit?