Politická korektnost a její první oběti v ČR

Chytajíce za ocas západní módu, i my se začínáme pozvolna nořit do hájemství světa regulovaného tímto totalitním nástrojem obšlehnutým z románu. První oběti: Romové

Na toto lingvisticko-psychologicko-politické téma jsem tady i jinde zahlédl již několik článků, ale přiznám se, že jsem dosud žádný nečetl. Aspoň mě nikdo neobviní ze zaujatosti nebo snahy o nějakou osobní polemiku. 
Politická korektnost je novodobě používaný instrument, o němž už sice bylo řečeno mnohé, ale české země s ním z logických, historicko-geopolitických důvodů doposud až tak velké zkušenosti „na tělo“ neměly. Výstižně se k tématu vyjadřoval dnes již zesnulý americký stand-up komik George Carlin, který jakožto jazykový nadšenec kritizoval jisté snahy o zavádění zdrobnělin, přejmenovávání názvů nepohodlných skutečností a podobně. Společnost tak může předstírat, že se cosi mění nebo řeší, ale reálně se s problémy nedělá nic krom toho, že se zametají pod koberec, a všichni kolem pak chodí s úsměvem, jak je ten svět báječný. 

Tento totalitní nástroj má dva hlavní výstupy: pokrytectví a sociální inženýrství. To první jsem nastínil výše – a to druhé? Politická korektnost se úzce dotýká jazyka a jazyk se úzce dotýká myšlení. Jedním z nejnadčasovějších (dnes už zaplaťpámbů notoricky známých) románů všech dob je 1984 od George Orwella; k němu bych v rámci povinné četby rovnou přidal jeho Farmu zvířat. (Když už jsme u té nadčasovosti: těm z vás, kdo by ještě neznal, vřele doporučuji román Kniha snobů – případně také jako Kniha o snobech – od W. M. Thackeraye. Tento román, o sto let starší než Orwellovy knihy, sice pojednává o něčem jiném, ovšem některé ty věty jako by byly napsány včera.) Román 1984 (kterému je letos už neuvěřitelných 70 let) netřeba popisovat, stačí říct, že jeho znalost je naprostá nutnost. Při pohledu na současný svět mi ostatně připadá, že si kdosi tuto knihu vzal jako určitý manuál, který se den po dni snaží stránku po stránce nenápadně implementovat do společnosti, do systému. A dodejme, že zatím vcelku úspěšně. V knize se mimo jiné mluví o tzv. Newspeaku, což nás teď právě z hlediska politické korektnosti zajímá nejvíce. Autocenzura, kontrola jazyka vedoucí ke kontrole myšlení a lid pěkně v lati. Seminárních prací na toto téma bylo jistě napsáno už mnoho. 

Vypadá to, že ve Spojených státech (ale i Velké Británii a dalších zemích) se ovšem prosazování politické korektnosti už absolutně vymyká z kloubů; veřejně známé osobnosti se tam dostávají do naprosto absurdně vyhrocených, na hlavu postavených situací. A ta absurdnost skutečně bobtná – ve společnosti, kde pomalu už ani nemůžete použít slovo „black“, je za prezidenta zvolen rasista a xenofob první kategorie. Nebo pokud hlásáte, že každý se z hlediska pohlaví může identifikovat třeba jako transmimozemšťan, ale z pohledu biologie jsou na Zemi pouze dvě možnosti, jste automaticky lynčován hysterickým davem klávesnicových bojovníků. 
A všimněte si ještě jedné věci, která celý ten skutečný, prohnilý základ krásně poodhaluje. Největšími bojovníky za korektní názvosloví například v problematice rasismu v USA jsou… běloši. Ostatní, kterých se to skutečně týká, jsou totiž často nad věcí a vědí, že cenzurou jazyka se pravá realita – tedy fakt, že v roce 2019 se místo výroby létajících aut stále ještě potýkáme s rasismem – absolutně nijak k lepšímu nemění, nýbrž naopak. Je to jenom vymývání mozků. 

A jak to souvisí z Romy? Seriál Most jsem zatím neviděl, ale zaregistroval jsem teď nějakou kauzu, kdy se romský herec omlouval (jistě s nadhledem) za používání výrazu Cikán či cigán.
V čem zase chytáme jakousi módu za ocas a jsme v této novotě tak beznadějně mimo, že do toho jdeme po hlavě, aniž bychom rozeznávali, kde je nahoře a kde dole? V tom, že dokonce ani v tak politicky hyperkorektním veřejném mediálním prostoru, jakým je ten v současných Spojených státech, nejsou tamní sociální revizoři natolik šílení, aby vstupovali na tenký led a cpali se do názvosloví Afroameričanům. Jinými slovy, mnozí lidé černé pleti se tam mezi sebou v rámci slangu oslovují výrazem „nigga“ – a každý tam ovšem správně chápe, že je to jejich věc a oni jsou jediní na světě, kdo si to může dovolit, přičemž nikdo by nebyl takový ignorant, aby v tomto případě mluvil o rasismu nebo jim užívání tohoto slova z nějakého důvodu vyčítal, jakkoli je nepříjemnou historií přímo nabito. 
Jenomže u nás je to jinak, my jsme to očividně zatím nepochopili, a tak vyčítáme Romovi, že používá slovo cikán – ačkoli na tomto historickém výrazu není nic špatného (samozřejmě od jeho užívání my gadžové přesto raději upouštíme), a jestli ho logicky někdo může používat, pak jsou to právě příslušníci tohoto etnika. Skutečnost, že někdo to možná chápe tak, že výraz během doby nabyl pejorativního zabarvení (případně jde pouze o variantu cigán), a tudíž jeho užívání dnes už není košer, stále nemění nic na faktu, že je naprosto na svobodné vůli onoho herce, jak se k němu staví on sám. Případ onoho „nigga“ v Americe je pak naprostá analogie. Myslím si ostatně, že tamní historie je v tomto kontextu kapánek horší. 

Tento typ absurdna se tedy pomalu začíná šířit i u nás. Rom se omlouvá – bělochům – za užívání výrazu cikán/cigán. Hrdinní bojovníci za korektnost, vždy na stráži, usilujíce o lepší, uniformní budoucnost pod dohledem Velkého bratra, si mnou ruce, že jim tato zkušební kauza docela prošla. Napíše se pár blogů, za chvíli se na to zapomene, ale už nám to uvízne pod kůží a příště místo věty ten politik lže, kudy chodí raději po zralé úvaze napíšeme tento politik má občas tendence říkat částečnou nepravdu, ale možná je pouze špatně informován. Jinak by nám to z webu mohli smazat. 
Jelikož jedním z absurdních následků přemrštěné politické korektnosti je i zpětná úprava známých literárních a jiných děl, v brzké budoucnosti lze očekávat příslušná přezkoumání i u nás – například text oné známé písničky nyní bude znít „Romský baron jsem já, mě každá Romka zná“, přičemž s chybějícími slabikami a narušeným rytmem ať si lámou hlavu básníci či muzikologové. Sami Romové tento tak ohleduplný zásah jistě ocení. 

Stejně jako brojení proti tzv. fake news – kde stát jako by automaticky předpokládal, že co občan, to idiot, a tudíž je potřeba mu informační zdroje předem regulovat –, i zde vidíme nepokryté tendence k cenzuře a ovládání jazyka, a tedy myšlení, a tedy lidí. O ničem jiném to nikdy nebylo. 
Jsou to jasné, čím dál absurdnější příznaky nemocné společnosti. A my můžeme buď kývat a sklánět hlavu, nebo říci stačí, tohle už tu bylo, děkujeme, odejděte.