Ale je mi čtyřicet a byl jsem v Americe. Zažil jsem leccos a jedna člověčí věc se opakuje pořád a všude.
V Anglii jsem vánicí chodil ve čtyři ráno kilometry do fabriky. Viděl jsem mrzáky v londýnském metru, zažil jsem den bez noci nad Atlantikem. Zvracel jsem u popelnic a tvořil jsem cestičky ze svíček a růží. Sekal jsem škarpy plné exkrementů a překládal jsem korespondenci oligarchů. Spal jsem ve spacáku v louži, spal jsem na koleji a spal jsem v drahých hotelích. Zažil jsem léta fantastického sexu a zažil jsem léta celibátu. Ležel jsem na ulici neschopen chůze a zažil jsem akrobacii v letadle a chvilkami držel knipl. Žil jsem aktivně a žil jsem lenivě. Zažil jsem obrovskou lásku a zažil jsem zničující ztrátu. Pracoval jsem s dělníky a pracoval jsem s řediteli.
Když na kuřárně kteréhosi dnes již neexistujícího skladu ženské říkaly, jak je celá ta administrativa na hovno a že jsou všichni do jednoho zadarmo drazí, ani jsem nedutal a pouze dál šlukoval.
Když jindy a jinde po zahlédnutí nových dělníků jedna kancelářská kolegyně utrousila, jaké to je ale panoptikum a že by si o ně kolo neopřela, ani jsem nedutal a pouze dál ťukal do klávesnice.
My a oni. Us and them.
Pořád máme možnosti. Ustavičně se nechávat rozdělovat a poštvávat proti sobě, nebo… nebo prostě ne. Nebo zaměříme pozornost na to, co je skutečně důležité, a k tomu začneme pomalu chápat, v čem se to vlastně nacházíme (ostatně se nám to denně producíruje přímo před očima), čímž teprve vzniká možnost změny.
Když se sem rodíme, žádnou zášť ani nic podobného v srdci nemáme; kdepak se to asi bere?
Jakožto společnost – myšleno celosvětově – jsme se dočasně ocitli v určité pasti (a tím zajímavé zkoušce), neboť jsme se nechali natolik ukolébat, že jsme uvěřili dvěma úzce souvisejícím lžím, a sice že žijeme ve skutečně demokratických systémech a že média stojí na naší straně a říkají nám pravdu. S takovým člověkem pak lze po libosti cvičit. Nakukat mu téměř cokoli. Hlavně ať neupírá pozornost nesprávným směrem.
Jeden moudrý muž řekl, že chytrý způsob, jak ovládat lidi, je přísně omezit škálu přijatelných názorů, ovšem uvnitř této škály povolit velmi živou diskusi.
Jiný moudrý muž řekl, že problém nelze pořádně vyřešit ze stejné úrovně mysli, na jaké byl stvořen. Naším úkolem je vývoj. Na nás není vymýšlet, jak věci přes noc všechny změnit (a smát se, že to přece nejde, že je to utopie); na nás je uvědomovat si souvislosti a připravovat prostor novým generacím, které už si pak s těmi problémy jistě nějak poradí.
Nedosáhneme toho tím, že se dva budou rvát, zatímco třetí si nad nimi mne ruce a kolem se hromadí jedovaté výpary.
Všimněme si třeba – pokud se nám tedy podaří alespoň na chvilku ztlumit řev hysterie –, že kdykoli jsou na základě nějakého globálního nešvaru měněna určitá pravidla, vždy je to v neprospěch lidí a nikdy v neprospěch onoho horního jednoho procenta. Náhoda? Vždy se trochu poutáhnou šrouby a vždy tomu konzervativní většina tleská. Rovnice média (masová a sociální) + atavismus + ego může mít vpravdě strašidelný výsledek.
Všimněme si, že cenzurou se vždycky bojovalo proti pravdě, a nikoli proti lži. Ale hledíme příliš zblízka a zase budeme tleskat, protože tentokrát, tentokrát už je to určitě správné, poprvé v historii. Nebo podruhé? Jak to vlastně bylo nedávno, kde se nakonec nacházela pravda? Nebo už jsme zase zapomněli?
Všimněme si, že lidé opakovaně věří takzvaným autoritám (jsou k tomu ostatně programováni již od útlého dětství), přestože je jim opakovaně dokládáno, že dané autority jsou prolhané, podvodné a bezohledné a na lidech jim ani zbla nezáleží.
Hodnota faktoru poučitelnosti se zde limitně blíží nule.
Všimněme si… tisíce dalších věcí. Můžeme na sebe štěkat kvůli injekcím, vlaječkám nebo libovolným věcem budoucím (co takhle sociální kredit, augmentace, čipy – je to už na cestě?). Pořád se to vrací k jednomu: my a oni, oni a my. A pak ti další, těch pár. Když si je představíte na vršku pyramidy a strany té pyramidy začnete postupně zvedat nahoru, dostanete nakonec kruh. Uprostřed bude poměrně malá tečka, takový terč. A ta tečka bude obklopena miliardami dobrých lidiček, kteří pořád nechápali, že od ráje na zemi, který zde klidně ještě lze postupně vytvořit (pokud si tedy planeta či vesmír neřekne, že už to stačilo), je tříštěním pozornosti odkláněla ta malá skupinka nemocných chudáků s rozežraným vnitřkem, co chtějí všechno pro sebe.
Není už načase uvědomit si absurditu vlastního, vůči potomkům extrémně sobeckého počínání? Neudělají to za nás ovšem Grety, Elonové, prezidenti, celebrity ani guruové. Lze toho dosáhnout, obávám se, jenom individuálně, krůček po krůčku. Oficiální aparáty tu od toho nejsou, ty na nás kašlou, a systém nás jenom využívá.
Zkusme na chvíli to gusto, s jakým na sebe navzájem šíříme jed, použít nějak jinak. Kdo ví, třeba si vzpomeneme, třeba se nám to zase zalíbí.
Kéž jsou všechny bytosti šťastny.
