Moribundus aneb Psychologie nomenklatury

K tématu viru jsem více přispívat nechtěl, ale v jedné věci mi to nedá. Proč je masmédii tolik propagováno pojmenování „koronavirus“, což je vlastně nepřesný, obecný výraz? Že by zase jakási laciná manipulace?

Nemusím být biolog, abych věděl, že pojem „koronavirus“ je hyperonymum, jelikož koronavirů existuje několik typů (obecně si je pamatujeme jako SARS, MERS aj.). Správně bychom tedy stávající problém měli označovat „COVID-19“, případně by asi stačilo „Covid“, protože jistě všichni víme, oč se jedná a zhruba kdy to vzniklo. 

Nabízí se pak otázka, proč téměř všechna média – zejména ta masová – tak umanutě trvají na „koronaviru“. Z hlediska češtiny je to totiž v rozporu s územ uživatelů jazyka – mluvčí tíhnou ke zkracování, což se projevuje jak v lexiku (volíme výrazy kratší, je-li možno), tak ve výslovnosti (různé šumlování atd.). Zkuste si ostatně udělat malý test a při rozhovoru vnímat, kolik lidí – zejména při rychlém hovoru – náležitě vysloví například takové slovo „třeba“. Kolik z nich ho zkomolí na různé třea a podobně? 

(Lingvistické okénko: Člověk je ve své podstatě tvor líný a tento fakt hraje klíčovou roli například ve fonetice a fonologii, tedy při tvorbě zvuků v ústech, při výslovnosti aj. Všechny principy se o tento „faktor lenosti“ opírají. Nechci tu rozjíždět nějaké traktáty, uveďme pouze krátký příklad – slovo banka. Hláska k je tzv. velára, tedy vyslovuje se na zadním patru. A teď si každý zkuste to slovo artikulovat – zjistíte, že n, které jste zde vyslovili, je jiné než běžné /tzv. alveolární/ n, jaké vyslovíte třeba ve slově naše. Řekněte si naše banka. Každé je jiné, že? Člověk kdysi zjistil, že normální zvuk fonému n lze napodobit onou zadní výslovností – no a aby od onoho k kdesi vzadu nemusel pokaždé urazit tak velkou vzdálenost až na přední část dásně a pomalu k zubům, kde se vyslovuje běžné n, úspěšně tuto fintu do systému aplikoval. A samozřejmě to neplatí pouze v češtině.) 

Dalo by se namítnout, že výrazům „virus“ i „korona“ na rozdíl od nicneříkajícího „kovidu“ jakž takž rozumíme. Obávám se ale, že homo pohodlný by přesto i v tomto případě preferoval princip ekonomičnosti. 

Lidé by tedy podle výše uvedené logiky měli používat výraz „kovid“. Jenže ouha, realita je jiná. Korona sem, korona tam, nic jiného téměř neslyšíme a nevidíme. Princip tohoto rozporu je dle mého soudu opět jednoduchý, jak už to s principy bývá. Masmédia potřebují veřejností manipulovat, od toho tu taky jsou. Jazyk je úzce spjatý s myšlením, s psychologií – a onen „koronavirus“ je daleko závažnější, jaksi výhrůžnější než nějaký „Covid“. Jednak je tam už to slovo virus, jednak jsou tam hned dvě r. Vezměte si takové hrůzostrašné slovo, jakým je Moribundus, jemuž je náš výraz ostatně podobný. Je tam mor, je tam r, tvrdé b, temné u a vůbec je to taková podivná kombinace – co víc si přát. 

Protože chcete-li někým nenápadně a obratně manipulovat (ať už je účel jakýkoliv), jazykovou stránku nejen že nesmíte podcenit, ona je dokonce přímo jedním z hlavních faktorů, a tedy nástrojů. 
Nějakej kovid? Dejte s tím pokoj, šašci. Jo ale koronavirus? No pane jo, tak to náhubky sem a jedno nařízení nesmyslnější než druhé budu s radostí – nebo spíše se strachem – poslouchat. 

Přátelé, a vo tom to je.