Tak jak to vlastně je? Jako obvykle: nic složitého, stačí trochu zauvažovat a nedržet se extrémů. Umíme to ovšem ještě?
Za oněch zašlých časů střední školy – v době kolem čtvrťáku, kdy byla maturitní zkouška alfou a omegou, na níž (podle učitelů) málem závisela existence celého zbytku vesmíru – jsem měl jednu výhodu: z hlediska maturity jsem si mohl vybrat mezi matematikou a angličtinou. Jelikož jsem jazykář, nebylo o čem přemýšlet (a no-brainer). Každý to ovšem takto jednoznačné nemá, a co hůř, dneska to vypadá, že se veřejný diskurs opět – jako v přehršli dalších případů – staví do dvou protikladných táborů, které nejeví byť minimální snahu naslouchat straně opačné, aby bylo možno dosáhnout nedej bože třeba i nějakého konsensu.
Pokud ale nad danou otázkou skutečně zauvažuji, situace se ukáže být naprosto průzračnou. V tomto krátkém blogu se chci vyjádřit pouze k několika argumentům, jimiž lidé napadají návrhy povinnou zkoušku z matematiky do maturity nezahrnovat. Setkal jsem se vlastně asi jenom se dvěma, kteréžto jsou dokola omílány, snad jako nějaké poslední stéblo, jehož se chytá zase jedna tonoucí rigidita dávno již zastaralého zvyku.
První tvrzení říká, že je třeba ve studentovi rozvíjet logické myšlení, na což je právě matematika dobrá. Záměru rozumím, nicméně argument je lichý. Logické myšlení má škola rozvíjet po celou dobu studia, ale jaký tím vzniká důvod zahrnovat matematiku i do maturity? Pokud škola ve studentovi logické myšlení do té doby alespoň nějakým přijatelným způsobem neprobudila, pak tato slovutná instituce selhala a není zde sebemenší důvod zatěžovat studenta tím, že se předmět nacpe i do této už tak příliš stresující a do značné části vlastně nesmyslné finální zkoušky. Buď se to v člověku nějak rozvinulo, nebo ne; maturita už to nezmění, může zde naopak jenom páchat další škody.
Druhý propagovaný argument tvrdí, že člověk přece bude matematiku v životě potřebovat. Otřepané, že? Jistě že ji na nějaké víceméně elementární úrovni používat budu, ale nehodlám-li se jí úzce věnovat v rámci následného, specializovaného studia nebo později profesně, pak bych skutečně neměl mít povinnost stresovat se u maturitní zkoušky kvadratickými rovnicemi, trigonometrií a integrály. V situaci, kdy bude potřebovat naplnit bazén, vzorec objemu válce si člověk mladé generace vyhledá v chytrém telefonu během doslova několika vteřin, aniž by se musel cokoli léta biflovat.
K čemu mi dneska je, že si pamatuji stupnici tvrdosti látek nebo přípony oxidačních čísel? No dobře, tady jsme v chemii, ale princip je předpokládám jasný. Jistě to bylo řečeno už mnohokrát, nicméně zkostnatělé školní osnovy by skutečně měly začít implementovat záležitosti, které budou mladí lidé v životě doopravdy potřebovat (například nauku o tom, jakým nehorázným způsobem si jednou bude stát „legálně“ ukusovat z jejich peněz, času a života obecně, a případně zda je možno v tomto směru přemýšlet nějak inovativně).
A raději tu nebudu rozvádět další faktory, jako třeba to, že nevalné maturitní výsledky stran matematiky mohou člověku, který se tímto směrem vůbec neplánuje vydávat, způsobit v budoucnosti problémy třeba u přijímaček.
Argument „to už tam pak snad nebude ani čeština, ne?“ taktéž neobstojí, neboť (a tohle vysvětlovat je snad už úplně zbytečné) jednak je jazyk náš celoživotní dorozumívací prostředek a jednak úroveň jeho znalosti a používání je každého člověka vizitka, ať chce nebo ne.
Proč u nás musí tolik věcí tak trvat?
Na druhou stranu, co lze čekat v zemi, kde zákony ve školství píší lidé, kteří nedají dohromady souvětí bez hrubky, o nějaké kohezi nemluvě?
Ano, jako země jsme si napříč historií prošli něčím, o čem se západním „spojencům“ ani nesnilo, nicméně dneska jsme pouhých pár měsíců od dříve naprosto sci-fi znějícího roku 2020, a možná by už tedy bylo načase začít se trochu něco učit od v tomto ohledu pokročilejších.
Dinosauři jsou miliony let pryč, proč my si na nich stále tak zakládáme?
