Jeden odstín šedi. Quo vadis?

Co to znamená být dospělý? A jak je možné, že se fyzická dospělost leckdy neshoduje s dospělostí duševní? A proč to stříbro nenacházím v dolech rodného města, nýbrž ve vlasech? A proč že tu vlastně jsme?

Poprvé jsem si toho všiml někdy před dvěma lety na jedné verandě, kde visí zrcadlo a jde tam hodně slunce. Vzhledem k barvě, kterou bych definoval jako nijaká hnědá, případně vyblitá hněď (ačkoli s dlouhými vlasy jsem býval špinavě blond, což je moje skutečná barva), jsem si nejdřív nebyl jistý, jestli mě nešálí zrak… ale nemělo smysl se nějak dlouho balamutit. Já jsem na fyzický věk nikdy příliš nedal, důležitější je přece nitro, ovšem v tomto případě jsem byl přítomností prvního stříbrného vlasu skutečně zaskočen. Na tohle asi není připraven nikdo. Už vidím ty potutelné úsměvy případných laskavých čtenářů s prokvetlými vousy či permanentně barvenými vlasy… ale chápejte mě, já byl prostě v šoku – vy tehdy ne? Dneska přibývající solitéry stejného odstínu už jenom rezignovaně fajfkuju. 

Zmiňoval jsem onu takzvanou dospělost. Kdy ale tenhle status vzniká? Jaká jsou kritéria? Pamatuju si, že poprvé mi něco tehdy tak absurdně nepodstatného přišlo na mysl v okamžiku, kdy jsem si uvědomil, že dárky raději dávám, než dostávám, že raději dělám radost ostatním. Kolik mi tenkrát mohlo být? Dneska už je toho víc – člověk například zjišťuje, že z hlediska víkendové životosprávy nemůže v sedmatřiceti provádět totéž co v jednatřiceti. Nebo že se mu do života nepozorovaně vkradly dvoudenní kocoviny. Nebo že mu dvacetiletí začínají vykat. Nebo že vitamíny nejsou jenom přeceňovaná ptákovina pro padesátníky. Nebo že už se nedá na pohyb kompletně kašlat tak jako dřív. Uff, pojďme od toho. 

A jak vlastně doopravdy dospíváme? Co se máme naučit? A proč se vůbec snažit? Názorů je naštěstí celá paleta. Například mnoho lidí na to pohlíží zcela racionálně. Znamená to pak, že jde prostě o biologii: poznenáhlu začneme schnout a skončíme, jak jsme začali – v plenkách a odkázáni na ostatní. Nabízí se pak ovšem dobrá otázka, na co jsme se tedy v globálu všechny ty věci učili. Jiní to zase vidí tak, že tohle je pouze jedna z kapitol, nad níž se odehrává trochu vyšší příběh, a my si vývoj a poznatky zde dosažené neseme dál. Popravdě by to v mnoha ohledech dávalo o dost větší smysl než onen model kompletního šlusu. A ovšem že tu jsou přehršle stanovisek dalších, ať už někde mezi tím nebo úplně jinde. Odpovědi je každopádně dobré stále hledat… ale nevnucovat. A zvažovat každou. 

V závěru tohoto lehce narcistního článku (který vás možná zklamal, protože jste čekali odpověď na smysl života, vesmíru a vůbec) bych ještě podotkl, že erotický román, jehož název trochu paroduju v titulku svého blogu, jsem nečetl. Ptal jsem se kdysi jedné holky, jestli si ho přečíst mám. Odvětila, že ano… pokud teda jsem čtyřicetiletá mamina. Ačkoli první půlka téhle podmínky se k mé hrůze začíná plíživě blížit, to druhé se mě přece jenom netýká.

Abych to shrnul: vypadá to, že jak jsem začal lehce stárnout, mám sklony k filozofování víc než kdy dřív. A tak mě napadá – rok onoho prvního stříbra byl vlastně tentýž rok, kdy jsem publikoval první článek (v Britských listech), a rok nato jsem začal psát blogy…

Náhoda? Nemyslím si.