Jak se člověku kradmo vrací rutina

Je to skoro jako nějaká černá magie. Jako kdyby s člověkem bez jeho vědomí někdo cvičil. Sotva se osvobodíme, už jsme v tom zpátky a ani nevíme jak.

Svátky a volna jakéhokoli druhu jsou samozřejmě blaho. Jak ale určitě leckdo potvrdí, někdy chvíli trvá, než si člověk psychicky i fyzicky zvykne na nový, uvolněný režim. Nejsnáze – a jako první – to poznáte na probouzení. Začíná-li vám déle trvající volno, prvních pár dnů se možná budete budit brzy, téměř jako do práce, a budete si za to nadávat, že? Proč já vůl / já husa vstávám takhle brzo, když můžu chrápat, do kolika chci? (Rodiče s malými dětmi prominou.)

Po nějaké době se to ale poddá a rutina se pozvolna rozpadá. Začínáte lépe jíst, přičemž snídaně i obědy si v klidu vychutnáváte, dáváte si načas, nemáte stres a necpete se pouze instantním jídlem. Jste milejší na své okolí. Zjišťujete, že jste pozapomněli na holení, spát chodíte, jak se vám zlíbí, a leckdy si večer dáte o sklenku víc, než jste plánovali. A co je nejdůležitější: poznenáhlu se začne proměňovat poměr pozitivních a negativních myšlenek ve prospěch těch prvních. Věnujete se sami sobě, blízkým, koníčkům, čemukoli. 

Potud dobré, nic převratného. Ještě předesílám, že ač byv student, manuálně jsem pracoval po různých brigádách až do třiceti, a s robotou jsem tedy měl dlouhý a důvěrný vztah, i když dnes už se pohybuju v jiných vodách. Dále je mi jasné, že naše problémy jsou v porovnání s mnoha jinými zeměmi naprosto směšné; nicméně tohle je blog, tak co už. 

S návratem do práce vás pak ovšem čeká několik menších i větších šoků. První je samozřejmě zase ten, který přichází první chronologicky – vstávání. O to horší, když je to v zimě. Že je pro člověka vstávání za tmy nepřirozené a je proti přírodě, bylo popsáno jistě už mockrát. Mobil začne vyhrávat budíček a vám připadá, že jste dostali ránu do hlavy. To už mám jako vstávat? Uprostřed noci? To jsem předtím takhle normálně vstával – a byl jsem dokonce občas relativně v pohodě? Co je to za nesmysl? Jak by si na takovouhle otročinu kdokoli příčetný mohl zvyknout? 

Show pokračuje. Najednou vám víc než jindy leze na nervy rádio hrající v práci. Diskotéková srajda, jejíž program je vystavěn zhruba tak, že každých deset minut (bez přehánění) běží pětiminutový reklamní blok, zatímco páteř denního playlistu tvoří cca pět až šest hitovek, které se pouštějí minimálně pětkrát za den – ano, tytéž songy. Do toho vstupují moderátoři, které by člověk nenechal mluvit ani na soutěži v pojídání klobás v Horní Dolní, přičemž informační hodnota čehokoli se limitně blíží nule (asi jako kdybyste nazdařbůh připojili mikrofon k Facebooku). 
K tomu si víc než dřív drásavě uvědomujete odpornost onoho reklamního molochu, všeho toho pseudopsychologického, vykořisťovatelského, opovrženíhodného, podlého nevkusného svinstva, které je do nás intenzivně huštěno ze všech možných zdrojů, stran a úhlů a nám už to přijde naprosto normální. Slyšíte po tisící stejného nesnesitelného dabéra, kterého byste po hlase a protivné dikci poznali kdykoli a který se tím šlemem bezesporu už kompletně živí. Je vám z toho všeho blivno a rádio byste nejradši přeladili nebo rozsekali, jenže to není tak lehké: nejste tu sami, není na vás řada a nejste bezohledný blb. 

Také vám víc vadí hlasy, řeči a vůbec projevy a některé téměř nesnesitelné povahové rysy kolegů. 

Oběd vás zdaleka neuspokojuje a říkáte si, jak jste se doposud mohli takhle odbývat. 

Pracovní doba se najednou zdá být neskutečně dlouhá a vám na mysli opět vytanou myšlenky o tom, který chcípák to kdy vymyslel, že zrovna osm hodin – celá třetina dne! – a zrovna pět dní je ta správná balanc. Když člověk odmyslí spánek, přípravu na práci, cestu do ní a zpět, jídlo a osobní hygienu, kolik vám toho zbude? A pět dní ze sedmi? Šest by už asi bylo přehnané, lidi by se nám bouřili a možná i chodili do práce nalití, no ale čtyři, to by zase civilizace zkolabovala, a pokud ne, ti darmošlapové by začali moc přemýšlet a to nechceme, že. 

Nějakou dobu tedy jaksi bilancujete. Poznenáhlu se ale začne vkrádat síla zvyku; stahuje vás gravitace vyjeté koleje a začínáte vedle ní vrávorat. 

Po chvíli zjišťujete, že už vás ten odpad z rádia neirituje tolik jako prvních pár dnů. Nebo ho spíš dokážete lépe filtrovat. Vlastně filtrujete prakticky všechno a zbystřené smysly se zatahují a šetří se na nějaké lepší příležitosti. 

Zase si zvykáte na ten toaletní papír na záchodě. Na ten zápach. 

Zase kouříte či kafujete víc než dřív. A ubíjíte čas, který by se vám ovšem hodil doma. 

Zase se vracíte domů a využíváte zbytečky času efektivněji – nebo spíš se vám zdá že efektivněji; ve skutečnosti si jenom opět uvědomujete jeho zoufalý nedostatek v tomhle šíleném a primitivním systému, který jsme si tu odsouhlasili. 

Zase se ostře rozlišují dny v týdnu vs. víkend, na který se teď víc těšíte. 

Zase vám dny směrem k víkendu začnou o něco víc utíkat, přičemž byste nejspíš už neodlišili minulé úterý od minulé středy. 

Zase občas potkáváte při cestě do práce lidi, kteří se nametení teprve vracejí domů z baru, a vy vzpomínáte, jaké to bylo, když jste byli na jejich místě a smáli se těm pitomcům, co musejí ráno do fachy. 

Zase přestáváte jen tak chodit na procházky, protože chodíte pěšky do práce a to vám bohatě stačí. 

Zase pro vás začíná platit, že „to musíte stihnout, než vám zavřou“. 

Zase přemýšlíte, co se to s lidmi děje. 

Zase se vám do hlavy vkrádají myšlenky negativní povahy. 

A mají vás zpátky. Duše je zkrocena a za dva týdny si ani nevzpomenete, že se dá žít i jinak. 

Nebo ano?