Já snad i půjdu k volbám… až se za to trochu stydím

Ne že by se můj postoj k volbám v tomto systému jakkoli změnil. Ovšem jistý jednorázový akt by nyní mohl napomoci jednomu konkrétnímu záměru.

Na úvod musím zdůraznit, že své stanovisko k účasti ve volbách v takovémto systému nijak neměním. Popsal jsem jej už dříve, dokonce vícekrát. Říkám v podstatě to, že mají-li mít volby nějaký smysl, musejí být v první řadě součástí skutečně demokratického systému; v opačném případě je to fraška, a pro nás dokonce kontraproduktivní, protože nám škodlivá. A jelikož mám za to, že dlouhodobě žijeme v demokracii leda tak papírové, odmítám tuto sebedestrukci podporovat, a tedy se jí v první řadě účastnit. 
Líbit se to někomu nemusí, nicméně než to rovnou zavrhne, nechť se nad tímto úhlem pohledu zkusí trochu zamyslet, i když s ním ve výsledku stále nemusí souhlasit. Nezapomeňme, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou, které mnozí nakonec prostě uvěří. 
Ani tento zdánlivě opačně vyznívající text ale nemá za cíl kohokoli k čemukoli nabádat – jen jsou zde určité záležitosti, které zkrátka musejí ven. 

Na principu se tedy nic nemění, ovšem aniž bych si v globálu jakkoli protiřečil, v současné situaci by mohla jedna konkrétní akce pomoci dosáhnout jednoho konkrétního výsledku. Situace je totiž vážná, jak si někteří z nás všimli, čímž ale nemyslím pouze zahlcenost některých nemocničních oddělení a celkový ekonomický průšvih. 

Netřeba zde dlouze rozebírat, co již bylo popsáno mnohokrát jinde. Ostatně, z hlediska našeho přístupu k současnému vývoji v naší zemi opět hraje v celé věci roli princip černobílého pohledu podporovaného politikou typu rozděl a panuj. Jsme polarizováni, aby mohly mít jisté záležitosti snadnější průběh. Covid je problém, který bychom neměli nějak podceňovat a který jistě může způsobovat závažné zdravotní či osobní potíže. Ovšem to, co se zde pod pláštíkem (rouškou!) tohoto fenoménu děje, je naprosto absurdní divadlo, které minimálně v polistopadové době nemá obdoby. 
Když ještě zůstanu u toho našeho přístupu – jeden ze základních problémů spatřuju v tom, že si neuvědomujeme následující:
Vlády nejsou neschopné, nýbrž naopak všehoschopné. 

Až tohle pochopíme, posuneme se zase o něco dál. Zatím je pouze podceňujeme a máme za to, že pokud je v opatřeních navenek chaos, je to bezpochyby způsobeno nekompetentností vládních představitelů. Že za tím může probíhat normální boj o moc (včetně klasického kšeftaření), to už se nám příliš nelíbí, protože to zavání tzv. konspiračními teoriemi a my jsme vedeni k tomu, že nic takového není, lidé přece nikdy pikle nekuli a všechno jsou to blbosti… ačkoli máme spiklenectví denně na talíři například v podobě korupce. 
To, že něco zdánlivě nedává smysl, neznamená, že za tím žádná struktura není. 

V rámci oné černobílosti se tedy dělíme na klasické kdo není s námi, je proti nám. Buď zcela ctíme téměř všechno, co nám vláda ukládá – maximálně ještě tak s občasnou pochybností o nějakém dílčím nařízení –, nebo jsme rovnou házeni do škatulek všelijakých popíračů, antirouškařů, klausovců, nezodpovědných lidí ohrožujících ostatní a já nevím čeho ještě. Jsou to samozřejmě nesmysly. To, že jsem schopen kriticky uvažovat, mě automaticky neřadí do jakýchsi pochybných skupin. Nemá ostatně smysl věnovat takovéto infantilní pseudoargumentaci větší pozornost. 

Objektivní kritické přemýšlení jako by mizelo…

- A to přesto, že zde máme kvanta vzájemně si odporujících nařízení (zavřené krámy vs. narvané obchoďáky, zákazy přespolních návštěv vs. zcela otevřená Praha atd.). 

- A to přesto, že pokud nám chybějí lůžka a zdravotnický personál, mohli jsme za ten rok nechat vystavět nejméně 10 jednotek intenzivní péče a urychlit školení nových zaměstnanců (když je zjevně možné urychlit vývoj všelijakých vakcín), a místo toho jsme tu měli pouze fiasko s jakousi pražskou nemocnicí, které si samozřejmě zaplatíme sami. Vláda si napůjčovala kvadrilióny, a přesto z těchto logicky se nabízejících opatření neudělala nic. 

- A to přesto, že zde máme až tragikomické postavičky všelijakých poradců, kteří si ze stávajícího problému vyloženě udělali byznys a přes všelijaké prohřešky jdou od jednoho džobu k dalšímu. Kdepak, že by na Západě hned po odkrytí takovýchto kšeftařských praktik daný člověk odstoupil, je nám putna – na malého českého člověka platí až to, když je něco do očí bijící, například když papaláš na rozdíl od plebsu může chodit do hospody nebo na fotbal. Tam ano, tam už se bouříme. 

- A to přesto, že zde máme protiústavní lockdowny, které mohou být na základě v současnosti dramaticky zvýšeného počtu testovaných (ve firmách) logicky vedoucího k dramatickému vzrůstu pozitivně testovaných (v masmédiích označovaných za „nakažené“) klidně obnovovány ad infinitum. 

- A to přesto, že masmédia – v něž jsem pražádnou důvěru neměl ani předtím – zde pomocí všelijaké nomenklaturní i matematické manipulace šíří teď už nepokrytou propagandu a o nějakém nezaujatém zpravodajství zde nemůže být řeč. 

- A to přesto, že člověk je veden k postoji typu „nejsi odborník, tak do toho nemluv“ – ovšem pozornost je v médiích věnována především schváleným expertům, odpovídajícím oficiální vládní agendě, kdežto pohledy ostatních jsou potlačovány, ne-li rovnou dehonestovány. 

Takto by se dalo pokračovat; jenom o nesmyslnosti, až škodlivosti nošení roušek či respirátorů venku by bylo možno psát dlouho (podotýkám, že tu věc nosím), stejně jako o pochybných čachrech s testy, ale i vakcínami, s jejichž funkčností je to také všelijak. Je jasné, že ačkoli člověk nemusí být příznivcem vyloženého škatulkování, ne každý se na tyto problémy dokáže podívat objektivně. Nebudu tyhle záležitosti vykládat například nemocniční sestře nebo doktorovi, kteří jsou opravdu v první linii a drsnou realitu mají každý den před sebou (ještě jednou: nebezpečnost Covidu v žádném případě nerozporuju). Nebudu to vykládat jim, stejně jako bych vojákovi právě se navrátivšímu z Blízkého východu nevykládal o tom, že tam nebojoval za nějakou svobodu, nýbrž za ropné zájmy oligarchů. To, že mám pravdu, ještě neznamená, že bych neměl mít soudnost.

Nějaký náš politik nedávno nešikovně navrhoval jakousi solidaritu lidí na Home Office. A co takhle pro změnu navrhnout solidaritu například pěti největších oligarchů v zemi? Co kdyby se také oni jednou na něco složili – a která situace si to kdy žádala víc než ta současná? 
Například takový premiér – když si pořád stěžuje na nedostatek všeho možného, co kdyby z toho svého svazku také jednu bankovku ukrojil? Voliči by jenom jásali a ještě za svého života by se stal takřka blahoslaveným! 
Ale nenechme se vysmát, přátelé. Je třeba si uvědomit, že Pandrhola vždycky zůstane Pandrholou… nemá vás tady přece jako na krmníku, čuňata!

Tím se dostávám k meritu článku. Obludné kšeftaření, které u nás před rokem možná i způsobilo úmrtí některých lidí z důvodu počátečního nedostatku zdravotnických potřeb, není než špičkou ledovce celkových mocenských čachrů. A celou tu věc zaštiťuje a koordinuje před dvaceti lety snad ještě nepředstavitelná postava zdejšího estébáckého oligarchy, majitele řetězců, traviče řek a člověka snažícího se ovládat téměř všechno, nejnověji fušujícího i do školství (protože ideálním kolečkem mašinerie je nevzdělaný a zadlužený občan), postava lidmi stále podporovaná (což je na tom samozřejmě to nejhorší), tedy předseda vlády. Ano, vlastní i platformu, na níž toto publikuju. Zatím ještě mohu. 

Nejsem samozřejmě tak naivní, abych si myslel, že v případě jeho letošního nezvolení půjde kompletně od válu. Jde ale o to, že se bude muset vrátit do dřívější pozice a politiky opět složitě uplácet. Jde o to, že už to nebude mít tak jednoduché jako teď, kdy si prakticky může dělat, co chce. Když různí autoři (i zde) píší o nastupující diktatuře a o tom, že se zásadní fašizující změny dějí přímo před našima očima a budou sahat daleko do budoucnosti, nijak nepřehánějí. Ono to takhle bylo vždycky, a přestože se v historii některé události daly do pohybu téměř jakoby přes noc, ve skutečnosti k nim situace již nějakou dobu nazrávala, byl to určitý změny zahrnující proces.

A jak jsem tedy psal v úvodu, ačkoli primitivními fintami tohoto systému pohrdám a běžně by mi nestály za pozornost, natož za účast, cítím, že tady si nebudu protiřečit, když jednorázovým aktem pomohu odstavit od přímého zdroje jednu konkrétní entitu. 
Je to samozřejmě každého věc. Sám ještě nejsem zcela rozhodnut a ani nevím, koho bych eventuálně zakroužkoval (nejspíš Piráta, ale z tohoto hlediska je to téměř jedno). Na rozdíl od mnohých jiných třeba neřeším onoho tchoře na Hradě (jak říká jeden můj kamarád), neboť v porovnání s ministerským předsedou je to vskutku pouhý čučkař. V případě druhého jmenovaného ovšem nemohu ignorovat to nepokryté zavádění korporátní totality do firmy jménem Česká republika, a. s.