Odhodivše náboženství, moderní lidé začali v rámci pokroku přísahat na vědu. Učencům obvykle visí na rtech a jejich slova jsou pro ně téměř posvátná. Tedy až na jednu podivnou výjimku: ekologii.
Šmarjá, další článek? Já na to ale půjdu jinak. Nečekejte čísla, odkazy nebo statistiky. Jednak nemám důvod takováto data nosit v hlavě a jednak jsou potřebné informace volně k dispozici a skutečný zájemce si vlastní domácí úkoly udělá sám.
Chci se tu jen krátce pozastavit nad poněkud zvláštními reakcemi části veřejnosti na aktivity mladých generací na poli ekologických „nešvarů“. Někomu se následující myšlenky snad mohou zdát zjednodušující, ale ve skutečnosti píšu opět o principech – a princip je ze své podstaty jednoduchý.
Vždycky jsem byl člověk s otevřenou myslí, pro nějž je přirozené občas uvažovat mimo stanovené mantinely a vyjeté koleje i v situacích, kdy by na to bylo pohlíženo přinejmenším blahosklonně. Poznání, k jakému díky tomu jedinec někdy může dojít, za to opravdu stojí, ačkoli to také samozřejmě může být depresivní.
Do tohoto rámce patří i to, že jakožto člověk jaksi „alternativní“ nejsem z těch, kteří by se vždycky nutně posadili na zadek z přísně vědeckých přístupů k životu a z toho vyplývajících stanovisek. Je mi například k smíchu ona racionalistická arogance (tomuto tématu jsem se již věnoval) demonstrovaná třeba v onom případě, kdy vědci přišli s tím, že „rozluštili lásku“ a že je to vlastně jenom kombinace pár chemických pochodů a to je tak všechno. Žádná záhada, víc v tom nehledejte. Míru, s jakou se takto rigorózní přístup k životu míjí s nějakými vyššími myšlenkami filozofičtějšího (pro někoho romantičtějšího) charakteru, nelze ve stručnosti vyjádřit. Dá se možná i očekávat, že za chvíli přijdou s tím, že rozluštili smysl života, vesmíru a vůbec. V laboratoři.
Na druhou stranu mi někdy přijde až vtipné, jak se lidé neradi pouštějí zajetých kolejí starých pravd a ve svém přístupu k faktům neváhají používat dvojí metr. Pakliže jim něco nepasuje do jejich jasně ukotveného světonázoru, není pro ně problém hodit dosavadní věrouku přes palubu a raději dát přednost populistickým, mnohdy až demagogickým zřídlům, hlavně si ušetřit jakoukoli námahu, kterou by snad mohlo způsobit například skutečné uvažování.
Jsou to vlastně pouze kusé pseudoargumenty, na něž by se dalo reagovat, ale nevím, jak moc to má cenu. Například to, že ačkoli tu globální kolísání teplot bylo vždy, obec vědecká upozorňuje, že v našem případě se nebavíme o tisících, nýbrž několika málo desítkách let, které vzhledem k průmyslovému vývoji posledního půlstoletí s lidskou činností nelze nespojovat. Člověk by opravdu musel celý život žít kdesi v horách, zcela odříznut od civilizace, aby neviděl, co všechno (na) této planetě lidstvo provádí. Nebo si vezměte situaci, kdy je vyhuben byť jediný miniaturní druh hmyzu. To má samo o sobě nevyhnutelný globální dopad přinejmenším na některé sousedící druhy… a motýlí efekt je v plném proudu. A teď považte, co všechno už jsme tady za tu chvilku dokázali svým počínáním vyhubit nebo závažně zredukovat. Zkuste si ta čísla najít. Jenže kdo by se o takové věci staral, když je pro mocné lobby výhodnější uchovávat status quo a šířit dezinformace.
A najednou si sem do toho všeho bordelu přijdou nové, mladé generace. Drzouni s vlastními názory, kritičtí ke stávajícímu establishmentu, bez respektu vůči starším a moudřejším (kteří to zde doteď tak prokazatelně skvěle vedli, stačí se podívat kolem), no co to je za moresy! Jak se asi bude systém prostřednictvím jím naočkovaných příslušníků bránit? Na Grety celého světa je házen hnůj a jsou dehonestovány o sto šest, přičemž jedním z příznaků nemoci společnosti je i směšnost oněch rádoby argumentů, kterými se někteří snaží tyto mladé aktivisty sesadit a zamést pod koberec. Však považte: jedním z omílaných komentářů je, že protesty studentů se odehrávaly během školního roku místo výuky (a nadto už je o prázdninách ticho po pěšině). Řekněte mi ale: kdybyste chtěli v zaměstnání uspořádat stávku, také byste slušně vyčkali a provedli ji pěkně spořádaně až po skončení pracovní doby? Nebylo by to v rámci zamýšleného efektu kontraproduktivní a vlastně v přímém rozporu s jedním ze samotných principů takové stávky? A co se týče těch prázdnin, nevím, jak dlouho si tito kritici představují, že studenti dokáží nepřetržitě stávkovat, ale uvědomme si prosím, že tito mladí asi nemají příliš prostředků, mnohdy možná musejí bojovat i s vlastními rodiči, kteří to třeba vidí jinak, a především se tu nejedná o žádné žluté vesty, tady se pohybujeme v úplně jiné rovině.
To, že na rozdíl od parazitního systému, zkostnatělého aparátu a popletených občanů dokáží tito studenti zodpovědně přemýšlet, je něco, v čem bychom je měli podporovat, a ne je naopak znevažovat či poukazovat na jakési odchylkové příklady zneužívající situaci, které se zákonitě na takovouto záležitost musejí nabalit. Zmiňovaní kritici, jichž se tato ekologická budoucnost týká méně a méně, se nepochopitelným způsobem bohužel stavějí na „temnou stranu“. Vždyť jde přece sakra o princip. Tihle mladí lidé uvažují pokrokově, protože aktivně přemýšlejí nad budoucností (jistěže tou svou, ale snad i tou vzdálenější), čehož dosavadní generace v náležitém rozsahu zjevně schopny nebyly. Gellnera jsem měl vždycky rád, ale přístup „po nás potopa“ v tomto případě opravdu rozumný není.
Ať už máte názory jakékoli, měli bychom se snad zhruba shodnout alespoň na tom, že existuje jistý obecný kánon vědecky podloženého poznání, které říká, že se jakožto lidstvo chováme krajně nezodpovědně jak k sobě samým, tak k životnímu prostředí, přičemž speciálně současnost se vyznačuje atributem nevratného překračování hranic, které se děje přímo teď, každý den. Já dodám, že tu vlastně vyloženě provádíme prasárny a systém, který z tohoto tyje, je natolik psychopatický, že na nějakou budoucnost z vysoka kašle, protože jeho představitelé mají své separované, soukromé vily dávno zajištěny a jsou připraveni sklízet lidskými životy vykoupené plody svého maligního úsilí.
Přicházející mladé generace jsou schopny kritického úsudku, tedy něčeho, co v generacích starších všelijakými režimy zrovna dvakrát podporováno nebylo. Bez ohledu na dílčí sporné body a různé manipulace jsou zde určitá fakta a mladí o nich dokáží reflektovat. Osobně jim velice fandím a jsem rád, když můžu zase jednou vidět, jak se jako lidstvo někam posouváme.
Z pavučinami zanesených kobek zpátečnictví a strachu převlečeného za opatrnické vysmívání a skepsi, z hlubin léta v nás udržované neznalosti, z tenat úzkoprsosti a sobectví do světla poznání a související evoluce.
To úplně nejmenší, co pro to můžu udělat, je nestát tomu v cestě.
