Blb automobilový

Blb automobilový je jedním z nejnebezpečnějších neotesanců, s jakými se počestný občan, v našem případě konkrétně v roli chodce, může setkat. 

Pokud není Blb automobilový přímo pánem světa, nemá k tomu příliš daleko; jeho cíle jsou extrémně důležité, nesmírně grandiózní, tuze neodkladné. Ocitnete-li se v jeho trajektorii, nejste než nepohodlným, ba obtížným hmyzem, hrozícím zamazat naleštěné sklo jeho milionového vozu. Blb automobilový si neuvědomuje, že i když on sám je ve svém vlastním vesmíru bohem, pro ostatní lidi jsou to v jejich vesmírech zase oni, kdo jsou tam bohy, nikoli on, automobilový blb. Tenhle hrubec řídí svůj kadilak stylem, který jasně říká, že každá půlvteřina, kdy ho zdržujete a on na vás se vzteklým troubením cosi posunkuje zpoza volantu, je půlvteřinou, během níž mu nejspíš někde na burze utekly miliony eur. Je to gentleman takového významu, že skutečně každý nepatrný okamžik je pohromou když ne pro celé lidstvo, pak minimálně pro něj, jeho rodinu a jeho gigantický soukromý rozpočet.

A tak místo aby Blb včas v klidu zabrzdil a nechal přejít člověka, kterého očividně nelze přehlédnout, Blb jede rychle až k chodci a skoro těsně před ním dupe na pedály a s kvílením brzd troubí jako o život a naznačuje tak podiv nad tím, kde vůbec chodec bere tu drzost vynořit se najednou z nicoty. Že by při minimálním klidném zpomalení docílil stejného efektu, totiž že by chodec tak jako tak přešel za stejnou dobu, nad tím Blb automobilový neuvažuje. Stejně tak dobíhá-li chudák chodec na červenou, ač se zrádná zelená schovala sotva před vteřinkou, Blb ho nenechá v klidu přejít, nýbrž se rozjede, prudce zabrzdí a opět pokud možno dlouze zatroubí – přičemž si myslí, že takto asi chodce dostatečně vytrestal a že tím vyrval osudu onu nebetyčně důležitou vteřinu, během níž ubožák venku snad popoběhne a jemu na burze neunikne další miliarda.

Jel jsem jednou s tehdy potenciálními pracovními kolegy (naštěstí jsem ten úděsný kšeft nakonec nevzal) kamsi na severozápad. Seděl jsem vpředu na místě spolujezdce a řidič, již beztak nesympatický mladý drzý floutek, který se snad ještě ani neholil, se ocitl v podobné situaci, jakou jsem výše popisoval. Měl bych ještě podotknout, že nemám rád a) popový marast z rádií a diskoték, b) když do melodie zpívá nahlas někdo, kdo absolutně postrádá hudební sluch, c) když se pouští tatáž muzika pořád dokola, d) když je cd poškrábané a přeskakuje, e) alba s písněmi od interpretů nahraná znovu studiovými muzikanty. V autě se pouštělo přeskakující poškrábané cd s pop-rockovými hity diskoték, dvojnásobně plytkými, protože nahranými někým jiným, a cd se hrálo pořád dokola, přičemž zezadu se ozývalo nemelodické kvílení. 

Všeliké ubohé múzy hynuly a jejich kosti se rozkládaly v rakvích z trouchnivějící esence zavražděného estetična.

Na rovném a zcela přehledném úseku před námi v dálce přecházeli muž a žena důchodového věku. Viděl jsem je několik desítek metrů dopředu, tedy natolik včas, že bych stihl efektivně zabrzdit, aniž bych vůbec musel výrazně zpomalit a přijít tak o drahocenné tisíciny vteřiny. Ne tak řidič – náš Blb automobilový. Ten začal brzdit až kousek před nimi, jal se zběsile troubit, na pána v čepici řval „dědku plesnivej“, posléze dokonce přešel do výraziva, které zde ani nebudu opakovat, a nakonec jen chabě mávnuvšímu dědovi vztekle ukázal vztyčený prostředníček a svištěl dál…

Zcela beze smyslu, bez vysvětlení, bez jakýchkoliv kritik či komentářů kohokoliv ze spolucestujících vzadu (mezi nimiž byly i dvě dámy), bez skrupulí, bez problému; jelo se vesele dál.

Netřeba dodávat, že způsob řízení tohoto řidiče samotného trpěl celou kohortou nedostatků, přičemž nepamatuji se, že by v jakékoli vesnici zpomalil pod pětasedmdesát, leda jednou, když v dálce zahlédl auto policie. Vejít mu někdo nepozorně do cesty, patrně by měl řidič za to, že to zkrátka byla chodcova vina, on přece jezdí bezchybně. Musím říci, že už dlouho jsem nebyl tak dokonale znechucen celým komplexním balíkem takového hnusu jako v případě zde popsaného Blba, jeho diskotéky (jejímž byl pánem) a vůbec celé povahy práce, na niž se mě snažili starými fintami v novém převleku nalákat. Blb automobilový je regulérní psychopat a je třeba dávat si na něj pozor. Tihle lidé si neuvědomují (a pokud ano, pak to ignorují), že to nejsou oni ani jejich auto, kdo je ohrožen, nýbrž že je to právě chodec, člověk ocitnuvší se na chvíli se svou chabou tělesnou schránkou před masivem jejich naleštěného a předraženého snobského plechu. To on je v nebezpečí, to on by měl na řidiče šeredně nadávat a gestikulovat, nikoli ten automobilový pán vesmíru, bez kterého se jistě neobejde nadcházející důležitá porada o budoucím směřování světa.

Pozor na Blba automobilového, ať už tento pračlověk řídí škodovku, bmw nebo hummer, a jestli můžete, vyhýbejte se silnicím vůbec. A mimochodem, pokud už vás nedej bože některý z těch Blbů porazí, nečekejte, že zastaví. To dřív bude v červenci sněžit.

PS: Ti z vás, kteří „jezdí dobře“, nechť si toto malé zamyšlení neberou osobně. Je mi jasné, že mezi chodci se také najde množství, řekněme, ne zcela vyrovnaných duší…