Kráčel jsem zvolna ulicí netuše co mě den přinese, možná nic zajímavého a bude stejný jak ten předešlý, hrbící se před povinnostmi které mě řešit netěšilo. Na protejší ulici mě zaujal pár který měl téměř stejné siluety, vedli se spokojeně ulicí za ruce. Ona v 8 měsíci, on milovník piva a dobrého jídla.
Vypadali velmi šťastně. Ona oblečena do pohodlných a lehce nevkusných šatů, on přepásán starým páskem v ještě starších riflích. Nezajímali je módní vzory diktující postavu a styl oblékání.
Šli sami a nikoho si nevšímali. Štastni ve své lásce, ruku v ruce, ona šveholíc o jménu dítěte, on s láskyplným pohledem plným porozuměním jí naslouchal a sledoval střídavě její rozverný krok a šibalské pohledy.
Nietzsche vůbec netušil, že jeho ideál nadčlověka byl překonán. Není to osamělý nadčlověk hrdě zvedající hlavu, jsou to dva obyčejní lidé plni vnitřní pokory před sebou samými.
Mizeli mi rychle z očí, až moc rychle. Chtěl jsem se od nich učit svobodě, která nikoho neuráží, pokoře, která není hraná, lásce co nepředstírá, otevřenosti která nebolí. Třeba je ještě potkám a budou mě inspirovat. Určitě ani netuší, že jsem je sledoval a věřím že by se nehněvali.
Připomněli mi axiom života na který jsem už zapomněl. Cestu kterou jsem dlouho nešel.
Poznal jsem v nich originál, který jsem dlouho hledal, svobodného ducha, ženoucí je dál bez zábran životem.
Tak jak apoštol Pavel napsal hymnus o lásce, budiž tento blog, hymnou svobody, svobodného života, myšlení i radosti.
