Jak jsem jel poprvé Lužnici

Ač věkem poněkud omšelý jsem jsa duchem mlád podlehl vábení mé sličné partnerky Elišky a vyrazil jsem na vodu. Třebas vodou nepolíbený a říčním bahnem neposkvrněný nebyl jsem tak docela nepřipraven, Eliška mě častovala vodáckými výrazy, ze kterého mi teď (po oloupání několika vrstev spálené kůže a bahna, možná i šedé kůry mozkové) zůstal v hlavě jen jediný "volej". Pro nezasvěcené jedná se o klidnou hladinu bez pohybu.

Cílem bylo malebné městečko Veselí nad Lužnicí. A výstup z vlaku byl pravdu veselý. Vybavili jsme se celkem svědomitě x těžkých plechovek, přehršle svršků a lihovin, z mé příruční tašky udělalo neovladatelného jezevčíka.

Při každém kroku jsem napadal na jednu nohu a kovovy zvuk narážejících konzerv ještě umocňoval pocit, že na vodu jede hrabě de Peyrac.

Po hodině tápavé chůze jsme s úlevou dorazili k vodě. Bylo již na čase neb má 1cm tlustá kovová spona držící popruh tašky se zkroutila a hrozila utržením.

Většina vodáků již byla na místě. Bujaře popíjeli lahvičky s rumem a rozdávali si rudá trička plná nápisů, kreseb a pravopisných chyb.

Nacpali jsme sudy svršky a chystali se vyrazit. Samozřejmě se mi podařilo zamotat své sudy mezi sudy jiných vodáků. Naštěstí byly mírně průsvitné a já rozeznal svou zubní pastu odol napolo vyteklou na kraji sudu.

Ujal jsem se role kormidelníka, z předchozích debat jsem pochopil, že jen sedí kormidluje a popohaní pádlovníka vepředu, kterému se říká háček.

Libilo se mi to, jen jsem nepřikládal moc významu informaci, že kormidelník kormidluje a byla chyba. Po marné snaze dostat loď do roviny jsem několikrat obkroužil lodí široký tok řeky. Co teď?

Naštěstí jsem tu byli zkušení vodácí, kteří mi techniku ovládání lodi vysvětlili. Po další půlhodině jsem tapavými pohyby posunul loď o kilometr po proudu. Hrdě jsem zvedal hlavu myslíc že již budeme v kempu a já si odpočinu.

Byl to ovšem další z mých vodáckých omylů. Čekalo nás dalších 10 km, plných rumu a vzájemného seznamování.

S bobrým chlapíkem Jirkou co mi tak dobře vysvětlil pádlování jsem ještě neměl moc šancí se seznámit, protože rum s ním udělal své a střídavě vypadaval z levé i pravé strany lodi. Pud sebezáchovy mi radil se nepřibližovat.

Nakonec vodáků tam bylo dostatek a přezdívek také. Medvěd, Říčná Víla atd. 7 lodí mělo i svou fyzioterapeutku co ve chvílích odpočinku náruživě osahávala osmahlá mžná těla vodáckých atletů.

My bledí nováčci s rudými připečenými fleky po celém těle, prostornějšími křivkami  a s měkými zadnicemi omáčknutými od sedaček jsme měli prostě smůlu a jen jsme závistivě pokukovali.

Rum v nás probudil bojovníky a většina jezů i těch označených jako nesplavná a smrtelně nebezpečná jsme profrčeli. Nebyla voda tak jsme si to mohli dovolit. 

Jen ja jsem se svými 120 kg každou chvíli drhnul a místy i loď protahoval vodou. Evidentně jsem dostal loď s větším ponorem, však jsem si také stěžoval u Vojtěcha, pořadatele vodáckého sleziny.

Pokud jste nikdy na vodě nebyli a chystáte se vřele doporučuji stojí to za to.

Jen raděj nějakou řeku s rychlejším tokem. Na tom "voleji" jsme se nadřel jak kůň.