Jak snadné je mnohdy určit, označit viníka. Jak snadné je vynést soud. Jak snadné je hned vynést trest. Nečeká se na objasnění věci. Nečeká se na nalezení důkazů. Stavíme se do role soudců a označíme viníky. Teď, hned.
Mnohdy to děláme každý den MY sami.
Zkusme si vzpomenout na dnešní, či včerejší den. Kolikrát jsme během dne, během hodiny, během minuty dokázali někoho, či něco odsoudit. Odsoudit a hned vynést trest. Jakýkoliv odsudek.
Ani si v tu chvíli neuvědomíme, že se sami tím stáváme viníky. Spoluviníky.
Spoluviníky toho, že soudíme a hned odsoudíme. Naše rozhodnutí o vině jsou stejně rychlá jako naše myšlenka. Kdo nám dal právo soudit a odsoudit.
Máme jen právo vyslechnout a posoudit. Ne odsoudit.
Ukázat prstem je snadné.
Ukázat prstem na druhé je snadné
Ukázat prstem na druhé je rychlé
Ukázat prstem na sebe?
Není třeba odsuzovat druhé, jako není třeba odsuzovat sebe. Není třeba se stavět do role jak soudce, tak viníka. Obé jest zavádějící a obé jest zničující. Obé jest zničující našeho vědomí i svědomí. Má přímo destrukční charakter.
Mnozí z nás žijí dlouhá léta s pocitem viníka, spoluviníka. Mnozí z nás žijí s pocitem soudce. Nejsou to jednoduché pocity, není jednoduché uvedené pocity změnit a nahradit pocity životadárnými, obohacujícími.
Je vhodné si uvědomit, že všichni jsme lidmi chybujícími, že každý máme svoji jedinečnou životní historii, životní cestu, která je dlážděna mnohým hledáním i omyly. Je to naše hledání, poznávání.
Je pouze třeba si hledání, poznávání i omyly přiznat. Přiznat si, že není viník, ani viníci, ani trest.
Z myšlenek sepsal: Chalupský Pavel
