Vaše děti nejsou vašimi dětmi. Jsou syny a dcerami Života toužícího po sobě samém. Přichází skrze vás, ale ne od vás, a třebaže jsou s vámi, přece vám nepaří. Můžete jim dát svoji lásku, ne však myšlenky…
neboť oni mají své myšlenky.
Tak co tomu říkáte vážení rodiče. Někdo nám bude tvrdit, že naše děti nejsou našimi dětmi??? Jaká to troufalost, drzost. Jaké to kacířské myšlenky vypuštěné do světa.
Zde se střetává názor že naše děti jsou naše, tedy z pohledu jakéhosi vlastnictví, tedy že rodiče určují co si má dítě myslet, dělat, co je pro dítě to nejlepší, ale samozřejmě z pohledu rodičů. Rodič je zde postaven do vůdčí, tedy rozhodující role. Tím je ale připravujeme o samostatnost a sebe vědomí.
Malý příklad. Jedná se většinou o nenaplněné ambice rodičů. Bude z tebe doktor, špičkový sportovec, musíš mít VŠ titul, musíš…. Většinou nikomu z těchto typů rodičů nejde o to, aby se dítě samo rozhodlo, nejde jim v prvé řadě o to aby bylo šťastné, ale jde jim jen o naplnění svých ambicí.
Malý příklad. Rodiče, kteří plně dozráli do své role rodiče, vnímají své děti jako rovnocenné partnery. Necítí potřebu uspokojovat své ambice přes své děti, ale naopak cítí potřebu vnímat děti jako samostatné lidské bytosti a jde jim o radostné, šťastné, plnohodnotné prožití dětství i života svých potomků. Vnitřní naplnění dětí je jim přednější, než ambice.
Pozorujme své děti a ptejme se jich zda jsou šťastné, radostné, zda ví a chápou význam těchto lidských emocí. Měli bychom v jejich životě být jejich průvodci, pozorovateli, občas rádci, pokud o to požádají. Děti mají mít jistotu, že se beze strachu, tedy s důvěrou, mohou na své rodiče obrátit a že jim vždy bude pomoženo.
Dovolil jsem si nastínit dva pohledy na vnímání přístupu k dětem, i když jsem si vědom, že přístupů je nepřeberné množství.
Mnohé bylo řečeno, mnohé bude řečeno a mnohé z nás lehce přiměje k zamyšlení úvodní úryvek z knihy Prorok od Chalíl Džibrán, libanonského spisovatele, který tak odpovídal ženě z lidu Orfalského.
Ze sdílených myšlenek sepsal: Chalupský Pavel
