Ani nespočítám, kolikrát jsem byl v dětství označován za uličníka. Jak sousedy z domu, tak paní učitelkou. Uličník byl kluk, který....prostě to zkrátím. Byl to kluk se vším všudy.
Marně vzpomínám, kdy jsem tohle slovo, tohle označení KLUKA slyšel naposledy. Mám pocit, že se z našeho veřejného prostoru vytratilo a dnešní generace tohle slovo vůbec nezná. Z uličníka s stal teenager.
Bodejď by ne. MY jako malí kluci přiběhli ze školy, práskli taškou do pokoje a už jsme pelášili ven s kamarády. Dnešní kluci to mají těžký. Nepřiběhnou ze školy, přivezou je autem. Nepeláší ven s klukama, ale mají dilema, zda zasednou k počítači a budou s kamarády brouzdat ve virtuálním světě her, nebo si bude hrát s "chytrým telefonem".
Ten náš kluk je tak hodnej, říká maminka, "netoulá" se někde na ulici kde je tolik různých nebezpečí, ale je raději doma. Jo doma, tam je bezpečí. Možná si ani neuvědomuje, že ve virtuálním světě je toho nebezpečenství mnohem víc.
Ulice je školou života. V dětském pokoji ho neprožije. Ulice je dobrodějem, který dává klukům možnost prožít klukovský svět. Uličnický svět. Co to je?
Je to jednoduchý. Učí se být členem party (nehledejme za tím hned něco špatného). I jako malí kluci jsme dokázali rozpoznat dobro. zlo, špatnost. To si přece neseme z rodiny. Buduje a formuje svoji osobnost. Prožívá radosti i strasti. Trénuje a poměřuje svoji rychlost, bystrost, sílu s ostatními kamarády třeba při zdolávání sousedových plotů, při šplhání na jeho stromy, a pak hlavně při útěku před ním. Každý den byl plný dobrodružství. Jo, kde jsou ty časy.
Je toho mnoho mnohem víc, co malý kluk může na ulici s kamarády prožít. Vzpomínky jsou stále živé. Jak to ale udělat, aby se kluci zase na ulice vrátili. Aby se do veřejného prostoru vrátilo slovo uličník místo teenager, trénující jen prsty na klávesnici.
Odpověď nechám na každém z nás.
Z myšlenek a vzpomínek sepsal: Chalupský Pavel
