Určitě jste to někdy taky slyšeli. To je to fakt strašný. To se nedá se poslouchat. To je k nevydržení, to je k zbláznění. Proč to nechceme slyšet. Proč se tomu bráníme. Proč děláme vše pro to, abychom to neslyšeli? Co?
TICHO.
To sluchové nic. Proč se bráníme tichu. Bojíme se ho? Asi ano, protože děláme vše pro to, aby ticho nebylo.
Potřebujeme smysly, vjemy, jak zrakové, chuťové, hmatové, čichové i sluchové. Proto je máme. Pokud nám jeden z nich chybí, cítíme se velice nekomfortně.
Když jsme v úplné tmě a nic nevidíme, když jíme cosi, co je zcela bez chuti, ani nic necítíme, když chceme hmatem vnímat třeba vzduch, zkusme slyšet TICHO. Už jsme něco z toho určitě prožili a možná to pro nás nebylo příjemné.
Proč? Nejsme totiž na nic z toho zvyklí.
Ne-ticho nás obklopuje. Je všudypřítomné. Nenechá nás být ani chviličku v tichu. Vnitřním tichu. Když už si myslíme, že je kolem nás ticho, začne se ozývat vnitřní ne-ticho. Desítky, stovky myšlenek se nám honí hlavou. Toho se právě bojíme. Máme strach z našich myšlenek, zpytování svědomí. Jsou neodbytné. Je to honička, a proto nemáme ticho moc rádi. Brrrr. Nahání to hrůzu.
Naštěstí tu máme všudypřítomný hluk, který nás z vnitřního klidu vyvede. Říkala jedna moje známá. Nedovedu běhat po lese bez mobilu a svých oblíbených písniček. Jindy na to ani nemám čas. Až sem jsme to dotáhli.
To je právě ono. Proč neposlouchat to ticho, to nic, být jen sám se sebou. Dovolme si ten luxus být sám se sebou alespoň pár minut denně. Co víc si přece přát?
Z myšlenek v tichu sepsal: Chalupský Pavel
