Tak jsem chtěl vysadit strom.

Respektive malou alej, spíš alejku, asi tak 6 stromů podél nově vydlážděného betonového chodníčku vedoucí k nově opravenému kostelíku v mé rodné vsi. Dodávám že chtěl.  

Náves mé rodné vesničky je nejen rozlohově impozantní. Před 2 lety proběhla jistě nákladná rekonstrukce. Vyasfaltovalo se parkoviště, příjezdové silnice a zhotovily betonové chodníky. Velká travnatá plocha se znovu osela travou a vysadilo 8, slovy osm stromů. Na návsi je i nově opravený kostelík, ke kterému vede inkriminovaný betonový chodník s lavičkami. V parném létě jsem dostal nápad.

Vzhledem k tomu, že jsem člověk s enviromentálním cítěním, nabídl jsem panu starostovi, že zakoupím a samozřejmě vlastnoručně zasadím stromy, malou alejku podél chodníku ke kostelíku. Jsou tam lavičky a nejlepší stín poutníkům, vlastně i mikroklima, dávají stromy. Ne slunečníky, ne pergoly, ne střechy, ale obyčejné stromy.

S radostí z nápadu jsem oslovil arcibiskupství, které bylo nápadem velice potěšeno a překvapeno a odkázalo mě na duchovního správce kostelíku. I zde se moje myšlenka setkala s pochopením i překvapením. Byl zde jen malinkatý problém...

Kostelík je v majetku obce, pozemek také, tak se mám obrátit na pana starostu. Řekl jsem si žádný problém, pan starosta bude rád. 

Nebyl. Jeho odpověď byla tak jasná, jako strohá. Bylo by to v rozporu s projektem na obnovu návsi. V projektu je pouze 8 stromů a navíc by kořeny stromů mohly v budoucnu zvedat nový betonový chodník. Tečka zamítnuto.

Stále věřím, že jednou budu moci ve své rodné vísce zasadit na své náklady alejku, která bude budoucím generacím poskytovat nejen stín, ale i potěšení na srdci. Stromy se přece sází pro budoucí generace. 

Třeba tento můj momentální neúspěch podnítí vás ostatní a bude nás víc, kdo bude chtít dalším generacím zanechat to, co nás lidi drží při životě na této planetě, alespoň kousek čisté přírody. Zkuste oslovit svá rodná města  či vísky a sázejte stromy.
A nevzdávejte to. Já to taky nevzdám.

Z prožitku sepsal: Chalupský Pavel