Jdu městem. Krajským městem. Městem, které se honosilo před pár lety titulem Evropské město kultury. Ze všech stran na mě křičí reklamy. Malé i velké. I big reklamy na otočných sloupech. Na jedné čtu…
Vezměte děti do tajuplného lesa.
Říkám si. Konečně nějaká smysluplná reklama. Vezmeme děti a hurá do lesa. Hurá do přírody. Ven z měst. Ven z digitální světa. Ven z virtuálního světa, kterého si za poslední rok děti užily ve škole až až až...
Huráááá.
Hledám na big reklamě nějaké podrobnosti a najednou čtu.
Nová interaktivní světelná expozice...
Přestal jsem jásat. Přestal jsem mít radost. Přestal jsem mít pocit, že je na světě konečně smysluplná reklama zvoucí děti do přírody.
Byla to reklama na tajuplný, interaktivní, virtuální les. Děti nahlédnou do říše fantazie pomocí světelných efektů, počítačové grafiky a umělé inteligence, a tak s stanou součástí lesa. No to je přece tajuplné. UF, UF a ještě jednou UFFFF.
Žádná příroda, žádný živý les, žádná živá zvířátka, hmyz, broučci, motýli, stromy, keře, mechy, šišky, borůvčí….
A hlavně ta vůně. A hlavně ten klid.
To vše nedokáže ani umělá inteligence vytvořit. Co to vlastně dětem nabízíme? Jaký svět jim ukazujeme?
Život, tedy i les, je přece skutečný, živý, hmatatelný, voňavý, tajuplný….
Prosím. Jenom ne virtuální.
Z myšlenek sepsal: Chalupský Pavel
