Je to téma o cestě. O cestě každého z nás. O cestě, která má jasný začátek i jasný cíl. Jsou to nejdůležitější životní okamžiky naší cesty. Už tušíte?
Přesně tak. Nejdůležitějšími okamžiky naší životní cesty je zrození na tuhle planetu, tedy Matku Zemi a náš odchod z ní, tedy jak mi lidé říkáme smrt.
Již našim zrozením, příchodem, jsme se vydali na cestu. Na cestu, jejíž cíl si tak nějak nechceme připustit, nechceme se o něm bavit a děláme z něho tabu. Ale vždyť celý život odněkud někam jdeme. Taky každou chvíli chvíli dojdeme do nějakého cíle.
Začátek i cíl mají jasně daný smysl a význam. Zkusme to brát tak, že je to třeba jediná spravedlnost na tomto pozemském světě. Ač chudák, ač boháč, či celebrita, stejně všichni dojdeme do cíle. Někdo dřív, někdo později. Jde o to, dojít do cíle v naplnění svých životních představ, spokojenosti, radosti, v přiměřeném zdraví, a ne se šuplíčkem plným léků. Je jen na nás, jak cestu životem prožijeme.
Na téma mě přivedla krátká, ale výstižná povídka, která stojí za přečtení:
http://barunkabarborka.blog.cz/0712/co-si-povidaji-miminka-u-maminky-v-brisku......
....takže konec, nebo začátek něčeho jiného? Nikdy nezapomenu na poslední pohled mé mámy. Byl to úsměv. Byl to první a zároveň poslední úsměv po letech zdravotního trpění.
Věděla že jí v cíli bude zase dobře. Třeba jako těm miminkům až přijdou mezi nás. Také jsme přece odešli z jiného světa sem.
Z myšlenek sepsal: Chalupský Pavel
