Už jste to někde slyšeli, že ano. Správně. Je to úryvek z písně Jarka Nohavici - Jdou po mně jdou... Když jsem ji nedávno slyšel v rádiu, tak mi v uších dlouho rezonovala právě ta věta.
Svět fackuje tě a ....
Co na to naše alter ego. Taky vnímá, že nás svět fackuje? Každý to vnímáme jinak. Pokud tak, že nás stíhá facka za fackou, pohroma za pohromou, pád za pádem, nespravedlnost za nespravedlností, tak se budeme neustále cítit našim životem, osudem tak nějak poškozeni, ublíženi a budeme neustále v někom, či v něčem hledat viníka. A věřme tomu, že ho najdeme. Oběť vždy hledá viníka.
Jenže to je stav, který není životabudící. Jen se porozhlédněme kolem sebe, kolik lidí dokáže žít dlouhá léta, někdo i celý život v obviňování, neodpuštění, zatracení, prostě v roli oběti. To není život, to je přežívání, které vede k otrávení vnitřního organismu a následným nemocem.
A co když naše alter ego dokáže pochopit a přijmout přicházející životní situace, zkoušky, úkoly zcela, ale úplně zcela jinak.
Třeba tak, že nás svět nefackuje svými zkouškami, ale jen nás nejdříve jemně upozorňuje, pozastavuje, a když nepochopíme přicházející zkoušku, tak zvedne prst, nebo nás zastaví. Je to naše zkouška.
Ten kdo takhle vnímá svět, jeho láskyplný postoj k nám lidem, dokáže přicházející zkoušky rozpoznat a včas zareagovat. Zvolnit, nebo se i zastavit, změnit směr. Právě v zastavení a uvolnění se, dochází k časté komunikaci se svým alter ego. Ono s námi totiž komunikuje neustále, to jen MY jsme se odnaučili mu naslouchat. A to je chyba, hrubá chyba. Tak to prostě je.
My jsme totiž učinili z práce činorodost. Musíš přece pořád něco dělat. Nic proti tvoření, nic proti práci, ale rovněž tak nic proti takzvanému nicnedělání. Už jen to slovo si odporuje.
Zkusme si dovolit nicnedělání a sledujme své myšlenky (někdy je to opravdu velice zajímavé) a v určitém okamžiku relaxace můžeme navázat komunikaci se svým alter ego (a to je opravdu velice zajímavé).
Z myšlenek a života sepsal: Chalupský Pavel
