Jaká je to v dnešní mobilní době vzdálenost? Možností, jak ji překonat je nepřeberné množství. Asi jako poslední možnost bychom si zřejmě vybrali vlastní nohy. My už máme možnost výběru. Jiní ji neměli.
Pochody smrti.
Konec války byl na dosah ruky. Ti, kteří přežili útrapy a nelidské podmínky koncentračních táborů, byli nuceni podstoupit do slova a do písmene sta kilometrové pochody smrti. Byli mezi nimi lidé z celé Evropy, muži i ženy.
Každý rok se s kamarády a dalšími lidmi účastníme vzpomínkového pochodu, alespoň jedné jeho části. Letos to bylo poblíž Tachova. Jednodenní trasa měřila 26 km. Nepršelo, nesněžilo jako vězňům před 76 lety.
ONI měli jen vězeňský oděv a deku. Boty, jídlo, vodu…?
MY měli teplé sportovní oblečení, patřičnou obuv, jídlo, pití, dobrou náladu…
A hlavně. Nemířili na nás neustále hlavně samopalů, hrozba zastřelení, křik, bití.
A hlavně. Šli jsme jen malou část jejich pochodu života nebo smrti bez předchozích letitých útrap a strádání. Šli s námi historici, lidé dokumentující z archívů a od pamětníků ONU dobu, lidé různého věku. Do cíle jsme došli všichni.
ONI ne.
Většina z nich byla cestou postřílena jen proto, že ráno nevstali z mokré louky, nebo pochod už nezvládali. Nelze popsat všechny jejich útrapy.
I když nejsem žádný pecivál, byl jsem druhý den jako rozlámaný. Poděkování i těm, kteří mapují krok za krokem osudy těchto lidí.
Prosím, skloňme se, vzpomeňme a nezapomeňme.
Z prožitků při pochodu sepsal: Chalupský Pavel
