a mám čisté svědomí. Budu teď upřímný. Pro někoho možná nesnesitelně upřímný. Byl jednou jeden dům. Jedna školka. Jeden kostelík. Jeden kulturák. Jeden život. Pár vesniček…
Jižní Morava po tornádu.
Mohl jsem v klidu domova párkrát kliknout v internetovém bankovnictví a poslat nějaký finanční obnos. Mohl jsem si tak koupit svědomí a mít ho pro sebe čisté. Mohl jsem si vzít pár dní dovolené a jet pomoct. Mohl jsem tak mít ruce špinavé, tělo umordované, ale svědomí čisté.
Společně s kamarády jsme zvolili druhou cestu, aniž bychom chtěli znevažovat cestu první. Jenže bez rukou dům neuklidíš, nepravíš, nepostavíš.
Už tam nejezděte, všude píšou, že už dobrovolníky nepotřebujou, říkali nám známí, ale i kolegové v práci. Nevěřili jsme. Není přece možné aby 10 dní po apokalypse nepotřebovali dobrovolníky. Je lepší jednou zažít a přesvědčit se, než stokrát slyšet, číst a vidět v TV.
Sedli jsme v noci do auta a jeli 400km do obce Hrušky. Ano. Silnice v obci byly již průjezdné, uklizené. To bylo ale vše. Část obce byla stále bez energií, bez střech, bez zahrádek.
Byli jsme tří. Šest rukou ochotných s čímkoliv pomoci. Jak nám místní říkali, pracovních rukavic, lopat, košťat.... máme dost, ale rukou je málo. Jak to?
Ano. Pracovních rukavic bylo opravdu dost, ale ty ruce. Ty ruce stále chyběly. Mnozí řemeslníci odložili zakázky které měli nasmlouvané doma a jeli na pár dní pomoct. Právě oni potřebují dobrovolníky. Přijeli party z celé republiky, Slovenska. Mladí kluci doma řekli že jedou pomáhat a spali pod širákem. Tesař který sedl do auta a jel taky 400 km. I on spal v autě.
Pracovní tempo bylo nevídané. Dvanáctihodinové šichty na střechách byly zcela normální. A k tomu úmorné vedro. Všichni jsme brblali, ale makali. Co když přijdou bouřky a lidem se vytopí i to, co jim z domu zbylo.
Nechci hodnotit organizaci a koordinaci práce. Nebylo a není to jednoduché. Zajištění osobní hygieny a stravování bylo perfektně zajištěné. Až na to spaní. Všichni jsme spali v autech, nebo pod širákem. Všichni jsme očekávali, že v obci bude postavené stanové městečko. Nebylo.
O životních osudech, které nám místní vyprávěli psát nebudu. Bylo to hooodně osobní, niterní. Prožitek je nepřenositelný.
Po třech pracovních dnech jsme odjížděli opravdu fyzicky unavení, ale vnitřně spokojení. Nechtěli jsme jen kliknout.
Prý už dobrovolníky nepotřebují…
Z prožitků sepsal: Chalupský Pavel
