Šeřík.

Kdo by jej neznal, kdo by si nepřivoněl. V našich krajích je v květnu určitým symbolem. Snad ne zapomenutým. Symboly je třeba uchovávat, pěstovat, rozvíjet a hlavně nezapomínat. Dnes ráno jsem si přivoněl.

Hned se mi vynořily vzpomínky z dětství.

Stačilo si opravdu jen jednou přivonět, je to pro mě stále nádherně opojná vůně, a ihned jsem si vzpomněl na maminčino voňavku, ke které jsem si jako malý kluk rád čichal. 

Na to se nedá ani po desítkách let života zapomenout.

Druhá myšlenka byla o trhání šeříku. Jako malí kluci, v určitých letech opojeni knihami Jaroslava Foglara, plněním Bobříků, Modrého života a konáním dobrých skutků, které jsme si zapisovali do sešitů, jsme vždy v květnu trhali první šeříky a nosili je nejen svým maminkám, ale i řidičkám tramvají, kolemjdoucím ženám, prostě jen tak, pro radost, pro dobrý skutek. V tu chvíli jsme prožívali neskrývanou radost a potěšení s nimi. 

Na to se nedá ani po desítkách let života zapomenout.

Je to zázrak, velký zázrak, který se ukrývá uvnitř nás, který dokáže jedním přivoněním vyvolat a navodit pocity a myšlenky staré několik desítek let.

Znáte podobné pocity?

Z myšlenek a pocitů sepsal:

Chalupský Pavel