Děťátko se narodí. Babičky i dědové, ano i dědové, honem spěchají do porodnic, aby vnoučátko viděli a...
pochovali a pomuckali a vyfotili a ...
Chápu plně očekávání vidět a pochovat si miminko.
V pohádkách chodily ke kolébce sudičky. Přišly, stály, vyřkly sudbu a zmizely. Třeba věděly, že miminka potřebují jen dotek mámy, která ho měsíce nosila. Třeba věděly, že je nepatřičné se jich dotýkat, brát je do svého náručí, hladit je, dýchat na ně. Není přece jejich. Třeba věděly, že to je výlučný prostor miminka.
Mám čtyři vnoučata. Všechna jsou ještě na chování a mazlení. Přišlo mi
nebrat je z jejich světa, dokud sami ke mně nevztáhnou své ruce.
Tím přece jasně dávají najevo. Chci k tobě, mám k tobě důvěru. Máme občas tendence děti neustále někam přendávat jako věci. S námi to přece také nikdo nedělá. Když chci vnouče pohladit, zeptám se ho. Když se chci s vnoučetem pomazlit, zeptám se ho. Když odmítne, a stává se to, respektuji. Dávám mu tím najevo, že jeho tělesná integrita je nedotknutelná, pokud nedá svolení.
Vnímám, že si to prožijí úplně jinak, než když je mimoděk pohladím, nebo pomazlím. Mají z toho jiný prožitek. Takový plnější, smyslnější. Myslím, že je to přirozenější.
Respektujme. I malé děti. Jsou malé jen postavou a poznáním našeho světa.
Z myšlenek a prožitků sepsal: Chalupský Pavel
