Pardon, omlouvám se...Je několik způsobů omluv. Včetně omluvného úsměvu. Již dlouho si říkám, proč to někde jde a někde ne. Obzvlášť, když se vracím…
ze Spojeného království,
kam jezdím pravidelně již několik let. Již při prvních návštěvách jsem si všiml, jak jsou lidé k sobě ohleduplní, usměvaví, omlouvají se jeden druhému jak v obchodech, tak na ulici. Pořád dokola I´am sorry, I´ am sorry a většinou s úsměvem. Nechápal jsem. A já pořád dokola you’re welcome, you’re welcome. Tahle slovíčka jsem vypiloval k dokonalosti rodilého mluvčího.
A není to jen můj postřeh, ale názor komunity Čechů, ke kterým jezdím.
S nadsázkou říkají, tady se ti omluví i když do nich nechtěně strčíš ty, nebo jim vstoupíš do cesty.
Po příjezdu domů nastává kulturně sociální náraz, šok. Už třeba hned v metru. A to vždy. I po těch letech jsme se tohle nenaučili. Nenaučili jsme se být k sobě ohleduplní a zdvořilí. Možná máte jiný názor, jiné zkušenosti, ale jak říkám, setkávám se s tím mnoho let a potvrzují mi to známí, když přijíždí k nám na návštěvu.
Připletu se někomu v obchodě, nebo na chodníku, nebo… do cesty a automaticky, ano byl jsem i tak vychováván, se omluvím i s úsměvem. Odpovědí mi není ani slovíčko v pohodě, nic se nestalo…, natož úsměv.
Odpovědí je mi opravdu jen udivený pohled, nebo nic neříkající zamračený pohled, nebo...
Až mám lehké podezření, že tenhle typ lidí si k sobě přitahuji, abych měl námět k zamyšlení. Na druhou stranu si říkám, přece i u nás musí existovat slušní lidé, kteří se dokáží omluvit, nebo slušně odpovědět, a třeba i s úsměvem.
Vždyť stačí tak málo.
Jakou máte zkušenost Vy?
PS: Ženy jsou takovou malou vyjímkou.
Z postřehů sepsal: Chalupský Pavel
