Právě v období nejkřesťanštějšího svátku -Velikonoc - (proč jej ale většina našeho národa tak nevnímá) si uvědomuji, jak samotná církev je odtržená od své prapůvodní víry, symboliky.
Prapůvodně byla křesťanská víra. To byl počátek. To byla čistota a světlo samo o sobě. Nepotřebovala se institucionalizovat. Nepotřebovala se prohlašovat za jedinou pravou. Nepotřebovala se vnímat jako jediná správná víra na světě.
Dávala pouze v dobách Ježíše, jeho cestou lidem víru. Víru, že jiný život, než jaký dosud poznali, je možný. Víru, že člověk dokáže býti sám sobě i k ostatním člověkem. Víru v Lásku nejen k sobě, ale k celé Zemi.
Problém ale nastal, jakmile se z víry stalo náboženství. Institucionalizace čehokoliv totiž vede ke ztrátě svobodného myšlení, ke ztrátě svobody ducha. Víra přeměněná v systém náboženství se stala systémem nejen společenským, ale mnohdy i státním.
Institucionalizované náboženství se stává organizací s pevným a jasným řádem, které si určilo svá pravidla a své zákony. Je zajímavé, že se mnohdy pravidla a zákony zcela odlišovaly, stále odlišují, či jsou v přímém rozporu s prvotní vírou – nezabiješ a křižácké války ve jménu víry? Skromnost, či neokázalost...a tak bych mohl pokračovat.
K tomu docházelo ne ve jménu víry, ale nově vytvořeného institucionalizovaného náboženství, které si přivlastnilo právo jediného správného pohledu na Svět.
Vedl, nebo vybízel své věrné Ježíš k válce, k zabíjení těch, kteří měli jiný názor? Naopak. V tom právě vidím důsledek přeměny víry v náboženství. Každý máme svoji víru, ale není vždy institucionalizovaná v náboženském směru.
A což takhle symboly. Ty jsou pro jakékoliv náboženství nezastupitelné. Jako počátek odpojování od samotné podstaty víry vnímám potřebu zhmotňování symbolů. Čím méně bylo víry, tím více bylo náboženství, které se tak odpojovalo od své prapodstaty. Tím také vznikla nutnost honosných symbolů.
Příkladem jsou mi honosné, honosnější a nejhonosnější stavby – chrámy, katedrály, kostely... Čím větší odpojení, tím větší stavby. Až oči každého poutníka přechází a žasnou nad tou okázalostí. Proč mezi ty nejhonosnější patří ty, které jsou vystavěny v samotném srdci křesťanského náboženství Vatikánu? Že by zde v průběhu času došlo k největšímu odtržení se od víry?
Tak se zamýšlím proč stavět chrámy. Cožpak člověk může vytvořit něco krásnějšího, smysluplnějšího než sám Stvořitel – Matku Zemi? A proč by to měl ve jménu jakéhosi náboženství vlastně dělat?
Z myšlenek sepsal: Chalupský Pavel
