Možná jste si někdy v životě položili tuhle otázku, nebo jste to konstatovali. Já tedy patřil mezi ně. Kolikrát jsem si tohle říkal, proč zrovna já, proč zrovna mně se to a to přihodilo?
To jsem ještě žil v hlubokém spánku nevědomosti o zákonitostech lidského života a jeho scénáře, který jsme si napsali. Tohle vše bylo a je jeho součástí.
Když si to uvědomíme, tak přestaneme remcat, neustále si na něco, nebo spíše někoho stěžovat a vinit.
Pak začneme vnímat naše "problémy jako učební látku. Jako příležitost k učení. Uvědomíme si, že jsme v pozici řešitele problému a ne v pozici oběti, nebo viníka".
Pokud se vymaníme z pozice oběti, toho chudáčka, kterého postihl nějaký zlý osud, když přestaneme vnímat život jako neustálý boj o něco, když přestaneme býti kverulantem a neustále na život nadávat a vykřikovat, že to stojí za ho....tak dojde k obratu.
Rovněž pozice viníka nikam, ale opravdu nikam nevede. Vlastně vede.
K vlastní sebedestrukci. Sebemrskačství. Žít celý život s pocitem viníka, je rezignovat na svůj život a nést pomyslný kříž na zádech tak dlouho, až pod vahou vlastní viny padneme.
Myslím si, že nikdo nemůže být v pozici oběti ani viníka z pohledu duchovního vývoje, pokud přijmeme myšlenku životního scénáře, který jsme si sem přišli prožít, pochopit, naučit. Je to náš životní scénář. Tak neodsuzujme, nekritizujme, nehodnoťme. Chtěli jsme to!
Právní pohled nechávám stranou. To je lidsky, uměle vytvořený systém a pohled na jakous takous rádoby spravedlnost. Ne nadarmo přece říkáme, že Boží mlýny melou pomalu, ale jistě a když ne pozemská, tak ta druhá spravedlnost to vyřeší. V tu někdy věříme více. Však se tomu říká poslední soud.
Zkusme se postavit se do pozice řešitele. Řešitel je ve zcela jiné pozici. Je v pozici uvědomění si určitých zákonitostí, Přijme je. Rozpomene si na to, že scénář si napsal sám a chtěl si ho prožít, pochopit, naučit.
Poděkujme tedy těm, kteří nám umožnili prožít si náš životní scénář.
Z myšlenek a prožitků sepsal: Chalupský Pavel
