...pokořit. Jako parkoviště není od slova park. Mohli bychom pokračovat. Mnozí si ta slova pletou, spojují je, a pak se divíme, že v lidech spíše převládá touha něco, či někoho pokořit a politicí zase dělají z parku parkoviště.
Nějak mi nejde dohromady slovní spojení s pokorou pokořit. Lidé většinou mají v sobě potřebu překonávat sami sebe, i v maličkostech, a nemusíme tím myslet hned vrcholové sportovce. Časem přijdou na to, že bez vnitřní pokory k sobě a k výzvě, která stojí před námi, je velmi obtížné cíl zdolat.
Pokora je lidská vlastnost, která by nám měla býti vlastní. Zkusme se zamyslet nad jejím významem. Jak sami pokoru chápeme. Zda sami v sobě cítíme alespoň semínko pokory. Vzpomeneme si, zda jsme v sobě samých v poslední době pokoru pocítili?
Pokora opravdu není základem slova pokořit. Nevím jak vy, ale mám pocit, že lidstvo spíše vyznává slovo pokořit a podle toho se chová. Je totiž nadužíváno, je frekventovanější jak ve slovní, tak psané podobě. Pořád chceme pokořovat, dobývat.
Třeba Vesmír. Proč chceme to, jehož jsme neoddělitelnou součástí, proč chceme to, díky němuž jsme tady, pokořovat a dobývat? Tahle slova vnímám velice nepokorně.
Tudy cesta nevede. Přece není našim cílem pokořovat – ponižovat, ale dejme tomu překonávat. Přece není našim cílem dobývat – pojem agrese, ale objevovat. A to vše s pokorou.
Z myšlenek sepsal: Chalupský Pavel
